Anna Hogenová

Anna Hogenová

Prof. PhDr. Anna Hogenová, CSc. (* 23. října 1946 Fláje) je česká filosofka, fenomenoložka. Absolvovala gymnázium v Žatci, kde mezi její učitele patřil i Zdeněk Svěrák, poté FTVS UK a FF UK. Přednáší na Pedagogické fakultě UK, kde je zároveň vedoucí Oddělení filosofie a etiky, a na Husitské teologické fakultě UK, kde je zároveň vedoucí Katedry filozofie. Zabývá se tématy jako pohyb, pravda jako neskrytost (aletheia), tělo a tělesnost a filosofií sportu. Docentka (1992) a profesorka (UP v Olomouci 2006) kinantropologie. Přednášela také na FTVS UK, podle informačního systému TU v Liberci přednášela nebo přednáší i tam.

Digitální myšlení:

Digitus je latinsky prst a digitální myšlení znamená, že ukážu prstem (digitus) třeba na obraz a řeknu jména té věci, na kterou ukazuji. A to propojování toho ukazování prstem a toho jména, té věci, mě tvoří podstatu věci. Digitální myšlení ukáže na nulu a řekne, to je nepravda. Ukáže na jedničku = to je pravda. Tato binární věc tvoří všechny Facebooky a vše co je na světě z počítačů, ale ta nula je nula a jednička je jednička. Co to znamená, že nula je nepravda a jednička je pravda? To jsou znaky té té pravdy (1) a nepravdy (0). Dnes kolem nás jsou všude znaky (zkratky, anglická slova v českém jazyce, to jsou supermoderní řeči, které se vedou a nerozumíte tomu a dostáváte pocit méněcennosti, že už do té společnosti nepatříte, vy totiž nejste IN). Nikdo s těch co jsou IN neví co je IN, je to snaha být moderní, supermoderní. Přijde nový ředitel televize a udělá takové pořady, které jsou tak nemožné, ale chce být IN protože je to v Americe a tak to tu bude taky.

Digitální myšlení je myšlení, které nejde do hloubky, zůstává u toho ukázání (like, palec nahoru) a pojmenování, má funkci znaku, symbolu (chybí mu hloubka).Proto taky jsou také důležité značky oblečení, jako máte značku mobil (přece nemůžete mít ten malý starý mobil - značka ubohosti), auta atd. Společnost je postavena na značkách. Tomu právě vyhovuje "kinder management" (dětský management) a digitální myšlení, kterém chybí věcné podstaty. Jak vniká věcná podstata? Věc se stává věcí, kdy se usebírá (slovo kámen vzniklo ze spousty kamenů na světě a usebralo se do jednoho slova kámen). Usebrat se řekne řecky legein a z toho je logos. A logos je základem pro všechny vědy. Logos má spoustu významů: slovo, věta, soud, úsudek, rozum, věda, je to prostě vše. Logos je od legein = usebírat. A člověk ve svém myšlení usebírá mnohé věci do nevyhnutelné jednoduchosti, která se stane věcnou podstatou. A tohle nám chybí. My začínáme být digitálně dementní, protože to věcné myšlení nemůže být rychlé, to v člověk zraje a utváří se po celý život. Heidegger řekne: Věc věcní (věc získává ducha, pestrost, hloubku - diverzitu). Věcní ve čtveříně, do té čtveřiny patří: bozi, dole jsou lidé, země a svět. A té čtveřiny se věc stává věcí. Džbán, ve kterém je voda, je dar nalévaného, protože v tom daru nalévaného je posvátná svatba nebes a země (nápoj Sóma) a usebírá se čtveřina v daru nalévaného. Vše co je pro nás usebrané má v sobě posvátnost. Digitální myšlení v tomto takovým zjednodušením, že současné děti v 1. a 2. třídě nerozumí někdy mluvenému slovu a musí se přinášet obrázky. To je znak digitální demence a když doroste.... Historie se na školách dnes učí komiksově, protože děti chtějí obrázky, protože to lépe chápou (nechápou vůbec nic). To se musí v tom dítěti usebrat z různých zdrojů (máma o tom mluvila, ve škole, film, kniha atd.) se vytvoří jednoduchost, která je nevyhnutelná. To co je podstatné musí být jednoduché, nutné a nevyhnutelné. Vše co je příliš složité (sofistikované) je vždy lež! Složité je nelidské.

Stačilo by, kdyby se znovu to věcné myšlení mohlo vrátit do škol a také aby se to vrátilo třeba do televize, aby tam nebyli Ulice a podobné pořady, aby tam zase bylo myšlení myšleného. Filosofie v sobě nemá pokrok, jako mají technické vědy, filosofie má v sobě jen účastenství, mohu mít účast na tom co Platon říkal o dobru a bude to pro mně úplný objev, který mě může prozářit celý zbytek života, i když je Platón mrtvý 2400 roků. Ve filosofii je to jinak, nyní se neučí a je suplována sociologií, politologií, antropologií atd a právě člověk tady chybí to usebrání do jednoduché nevyhnutelnosti, kdy se může uvlastnit v sobě samém a žít ze svého vlastního pramene tak, aby se uměl radovat každý den, aby se nenechal válcovat tím, co je tzv. moderní a podsouvá se to natvrdo. Je doba, kdy se manipuluje s lidským myšlením tak, že Cambridge analytika (Facebook) před volbami prezidenta u nás stála 40 000 faktů z Facebooku od našich mladých a v podstatě se vypočítává, jak se má mluvit, aby volili toho, koho chce západ (pánové za oponou). A to je malér, svět potřebuje také slyšet to, co nechce a to je ta filosofie. Tak se to dnes dělá před každými volbami a kdekoliv. Dnes už jsou předem předobjednáni ti, co budou slavní - a vůbec nezáleží jak se to v životě uděje a jak to tam vyroste samo, vše se objednává (programuje uměle předem podle přání pánů a oponou), to není dobrý život.

Telos (cíl) - hlavní cíl není vidět a prochází malými cíli a hlavní se vyjeví v průběhu, nebo na konci života.

Máme dějiny (jsou dějinami počátků) a historii (historie je popisem začátků). Počátek je to, co se v člověk rodí a rodí se to vždy poprvé a vždy naposled, tyto počátky jsou vždy posvátné a proto se rodí v člověku o svátcích. Kdežto začátek je normální příčinou, která je při činu a vytváří ze sebe účinek (to je kauzalita). Historie popisuje události v kauzalitě - v časové linii, jejím cílem je objektivní pravda, jistota. Ale počátky se v nás rodí (v průběhu života, např. domov a s tím spojené asociace - vůně polévky) a vždy poprvé a naposled, proto každý ježíšek má být obdarováváním těch ostatních, jako by to bylo obdarovávání poprvé a naposled. Počátky jsou idee. T. G. Masaryk: stát se živí idejemi z nichž vznikl. Ideje jsou ty počátky. Pokud se tyto počátky znovu nerodí v těch lidech, tak je ten stát jen ekonomickou záležitostí. Nemá posvátnost a tedy ducha, je zbytečné mluvit o nějaké lásce k národu (vlastenectví, je nyní urážka, máme být kosmopolitní) k sobě. Počátky jsou něco, co ten život (státu, člověka, atd.) udržuje, ale opětovně je prožíváme tou metexis (účastenství, prožívání v hmotě). Člověk není jen bytost, která se žene k zářné budoucnosti vpřed. Ti naši zemřelí jsou stále s námi a není pravda, že jsou pryč. Člověk je jenom tehdy plným člověkem, když žije i s těmi mrtvými. Když nám zemře blízký člověk (kterého jsme hodně milovali), tak tím, jak nám schází, tím scházením, je s námi. A to ticho co cítíme, když přijdeme na ten hřbitov, to je ticho, kterým ti mrtví s námi vstupují do zvláštního rozhovoru. Toto ticho v nás probouzí svědomí. Ty mrtví k nám patří více, než si myslíme. V minulosti jsou počátky, od kterých se nelze osvobodit a pokud se v lidech nerodí, tak právě počátky dělají z člověka morální bytosti.

Morálka se nedá lidem předávat jako vyjmenovaná slova po B, morálka se nepředává, ale rodí (v dětech probouzí).Dobro není žádný předmět, ale je celek, který nemá okraje (margo), proto není předmět - dobro je součástí ducha. To co není předmětem se do dětí dostává jen tehdy, kdy učitel děti přivede do napětí bytostného tázání, ve kterém se tomu dítěti a jeho dušičce zrodí to dobro, ta se nepředává jako definice, jak si to myslí dnešní lidé na ministerstvu š. To nejde!! To se musí v dětech probudit, zrodit. To co není hmotné a nedá se na to položit ruka, to se musí v tom druhém zrodit, jinak se to do něj nedostane. Jak má mít úctu ke starému, když to co je dobré musí být stále přemocňováno (neustále leště lepší), staré jenom překáží. Počátky jsou tím, k čemu ten člověk musí být probouzen a to má být v televizi a Facebooku.

Východisko: štěstíčko je jenom muška zlatá, život je velká obstarávačka, štěstí znamená, že máte v sobě hodně bytí (politika, teorie). A nejvíc bytí má v sobě ten člověk, který se vyhloubí tak, že má v sobě tu plnou nicotu a pozná bytí principem stejného stejný a má tedy pak v sobě všecko. Každý má v sobě duši, která nemá okraje a do té duše se vejde vše (Herakleitos) - bozi, lidé, země, svět - čtveřice se usebere do člověka přes jeho myšlení a pak se musí vlastnit (zabydlet, musím se s tím ztotožnit, nejvlastnější a to je něco, co se nejobtížněji poznává, to je to skrz co žijeme. K tom se člověk dostává, kdy vede rozhovor se sebou samým, ale musí to být na kost pravdivý).. Pak se dostává do stav, kterém se říká: galénetes psychés - tišina duše, a tišina duše je štěstí (láska, vědomí atd.). Je to něco, co člověka uzdravuje. Protože když se dokáže vyvázat geštelu (uvolnit se z běhu života), tak k nám přichází něco nevýslovného, co nás otevírá jinak, než ty povely, které přicházejí z toho geštělu. A tom se má člověk otevřít, kdy se tomu otevřeme, jsme v rozhovoru se samotným bytím. A to bytí, jak do nás vchází, a když má v sobě hodně bytí, pak cítí tišinu duše galénetes psychés, pak je šťastný a nevadí mu, že mu děti nezavolali, že nevyšlo toto a toto...najednou je rád a mí se radovat z malých věcí - z toho, že se může koukat na řeku, že může vidět nebe, nebo si všimne nádherné Prahy, těch mušlí na domech, které mají v sobě perlou a tou je tišina duše galénetes psychés. A to je to, k čemu má ten člověk dozrát. Čím? Usebíráním, které se v poslední fázi uvlastní, stane se jeho součástí. To co se uvlastní, se stává s vámi tímtéž.

Když jsou ve filosofii dvě věci totéž, tak se stanou jednou věcí (dualita se mění v jednotu). A kdy jsou dvě věci stejné ve filosofii, tak jsou pořád dvě. Čili, když se tomu bytí otevřete, stanete tímtéž, máte v sobě hodně bytí a v té chvíli jste šťastnou bytostí. To je založené na tom, že má duši a ta duše to může do sebe pojmout. Pokud člověk jen plánuje a pak kontroluje, tak nejspíše vyhoří. Musíme cítit to bytí, když je člověk a nejvyšším stupni vítězů a je první a vidí jásající davy má hodně bytí, protože ho všichni uznávají, ale toto je možné dosáhnout o samotě v každém věku. Potřebujete k tomu ten rozhovor, který se neskládá z povelů, které ke mě přicházejí, to co musím. My se musíme otevřít k tomu, co nás zakládá, a to je ten pramen z něhož teče náš život. Martin Heidegger básnicky: člověk bydlí na této zemi. Nemusí psát básně, ale otevřít se tomu přesahu, který tu kolem vše je. Knihy, příroda, Praha je toho plná. V tu chvíli jste vyvázáni z toho závodu (přemocňování, závislosti). Toto má být svátek a svátek je vždy velkou vyrovnaností mezi minulostí a budoucností. Všechny svátky byli v den rovnodennosti (v zimě, na jaře v létě, na podzim), protože člověk žije v tom, že je upřen do předu (udělat to, to, to..),vy se musíte dokázat z toho osvobodit a být v rozhovoru s tím, co je tím pozadím, za kterým se ukazuje úplně vše. To za nás nikdo neudělá. To je štěstí, které nám nemůže nikdo vzít a které může dokonce i uzdravovat. Když přijdete do lesa a otevřete se lesu, jak to tam žije, les tím šuměním vás pozdravuje a současně harmonizuje uvnitř, že vás léčí.. Pozdravovat znamená uzdravovat a nechat se uzdravovat bytím a to je základ pro tišinu duše galénetes psychés.

Morálka, láska, dobro, závislost, štěstí, rodina atd. nejsou předměty, ale jsou součástí celku, který nemá okraje a současně jsou součástí boha.

Člověk je ve výkonové společnosti (růst růstu - přemocňování, práce musí být lepší a lepší) a ten výkon je zbožňován.

  • Myšlenka: Učitele ztratili svoji roli probouzení a zrodu (proces, který děti přivede do napětí bytostného tázání), předávají pouze mrtvé definice. To je důsledek pádu naší civilizace - předáváme věci, které nemají ducha - celek, který nemá okraje.

Digitální věk - věk Vodnáře

Teze: Dualita sama o sobě nemůže stát a upadá do hmoty (závislost) , místo aby sebou umožnila proudit duchu a tím se odpoutat od závislosti a být svobodný. Dualita je současně prostředek pro pochopení cesty od závislosti k vědomí (závislý, nezávislý, vědomý)

Výsledkem digitálního myšlení je i distanční výuka (digitální škola, bez interakce učitele a žáka), vše digitalizujeme, protože je to lék pro nemocnou společnost.

13.2.2021 Anna Hogenová - rozhovor | Změna je příležitost 2020

Anna Hogenová 3. díl: Z toho, co vidíme na západních univerzitách, jde děs

Kromě strachu a bolesti je to stáří, a my jsme teď svědky toho, že staří lidé jsou skutečně na chvostu, moc nás nebaví. Jsou pomalí, jakoby zdržují, nerozumí počítačům, a jsou jakýmsi reziduem starého světa. A tato generace by vlastně mohla vymřít, protože trpí zátěží, kterou si nese z bolševika, zkostnatělé myšlení. Zatímco mladí nám přinesou nový svět, kdy budeme všichni vědět, jak na to, budeme pořád třídit odpad. 

  • Krásná myšlenka. Nesrovnání se mladých se starými vzniká z toho, že vzdělanost obsahuje bezdějinnost, jak tomu my říkáme. To neznamená, že tito lidé nejsou historicky vzdělaní, jsou. Ale bezdějinnost znamená, že v myšlení mladých chybí takzvané počátky. A počátek je něco, co se v člověku vždy rodí poprvé a naposled, a proto se tyto počátky rodí vždy, když jsou svátky. Svátek je posvátný, má v sobě úplně jiný čas, než každodenní život. A tento posvátný čas umožňuje rozhovor člověka s bytím. U mnohých lidí je to rozhovor s Bohem, u nás filozofujících je to s bytím. A tento rozhovor s bytím z hloubky začíná znovu vysublimovávat počátky, které jsme prožili jako malé, šťastné děti. A tyto počátky se znova rodí do žité přítomnosti, a proto svátky existují. Ježíšek je krásný tím, že jste obdarováni a obdarováváte, tam se vlastně rodí znova dar. A toto dnešním mladým lidem úplně chybí, nechápou, co to je, jsou bez dějin při obrovské znalosti historických faktů, což vede k tomu, že se staví proti všemu, co je pomalé, co nejde rychle, instantně ke šťastným zítřkům. A tam samozřejmě staří musejí překážet.  
  • Bohužel, někomu toto "machthaben" vyhovuje. "Macht" je moc, a "haben" je mít, čili ti "machthabeři" potřebují mladé, ač tito mladí nejsou vyzrálí. A zralost je ono Legein, kterým vznikají vhledy do podstat, jež jsou celky bez okrajů. Čili mladí jsou velice rychle zdroji obnovitelnosti, adaptabilnosti, poslouchají chlebodárce, jelikož dostanou zaplaceno 100x více, než ten starý. Že ano? To také vede k tomu, že starý je prostě nemožný. Toto se objevuje - Heydrich si přivedl do Prahy spoustu mladých chlapců, velice dobrých, kteří měli na univerzitě velice dobré výsledky. A když si vezmete cokoliv kolem sebe, všechny instance, které jsou ve společnosti důležité, tak ty chtějí, aby mladí byli zdraví, aby ze sebe vyzařovali sebejistotu, která se pak prolamuje i do dané instituce, ve které tito mladí mají své zaměstnání. Čili je to vlastně způsob, jak se dělá reklama, a jak se do světa vysílá signál: "Ano, nám můžete věřit, my jsme ta správná banka."
  •  Je to hlásání do světa, že tady, na této planetě jsou síly, které nejsou vidět a které chtějí centralizovat moc. To znamená, že svět je planetární, už to není jenom Evropa, Amerika, Čína, ale je to jedna planeta, která je velkou vesnicí, a teď se tady odehrává obrovský boj, kdo na této planetě bude největším zdrojem moci. To tady je. Není to vidět.
  • Prazdroj neboli Urquell, "ur" je původní a "quell" je zdroj, popisuje geniálně Nietzsche, jenž se v roce, nevím, 1884, prochází kolem jezera Silvaplana, a pak ve své knize "Vůle k moci" píše: Byl jsem tam uštknut jako had myšlenkou, že vůle k moci se stane základem příštího života a že se toto se neustále opakovat. To je ten die ewige Wiederkunft des Gleichen - věčný návrat téhož. A přesně to se podle Nietzscheho bude prolamovat do normálních lidí jako nihilismus, relativismus, prázdnota, smysl života, který nepochází z jejich vlastních pramenů, ale je jim jakoby přednaplánován. Toto lidé cítí, a všechno je to výrazem toho, že ontologickou podstatou našeho eonu je vůle k moci. Moc je zkrátka tím, co chtějí machthabeři čím dál víc, čím více ji mají, tím ji chtějí víc. A Němci mají taková dvě krásná slova die Grosse, das Grosse. Die Grosse je velikost, která nikde nemá konec, to je moc, a ta je dneska prazdrojem. 
  • Jediná možnost je, že už to nemůže být žádná revoluce. Dělnická třída se rozpustila, není. A dělat revoluci podle menšin, jako to dělají třeba neomarxisté, to znamená, že se staví proti sobě muži, ženy, nebo se zavede 70 pohlaví? Nebo jako to má Foucault ve svých filozofických spisech, kde staví majoritní společnost proti těm, kteří jsou třeba orientováni na stejné pohlaví?
  • Ano. Tímhle způsobem se člověk, společnost, neozdraví. Jediná možnost, kterou tedy znám z Patočky, který píše: "Jedinou možnost, kterou vidím v současné době, je starost o duši, která se bude ve společnosti rozšiřovat od duše k duši," to znamená radiálně, ne skrz nějakou ideologii, které dnes věří neomarxisté. To ne, to už nepůjde. Ideologie vždycky zblbne pár lidí, a pak to nějak končí. 
  • Je jich skoro dost. Ale pozor, my víme, co to je ideologie, u nás jsme měli socialismus. My jsme pro to vybaveni. Západ bohužel ne. Čili je jediná možnost, jít ke svému vlastnímu prameni, pustit k sobě rozhovor s tím, co jest nevýslovné, co je nevyhnutelné, čeho se bojím. To znamená ontologickou nouzi z bytí. To je prostě nutné. A to všechno je v moci vzdělanosti a hluboce dělaných programů ve všech médiích. Jakmile se média neotevřou v tomto smyslu, že by kultivovala jedince, tak to půjde do čím dál většího, teď bych chtěla říct, jak jsme říkávali, za mlada, kélu. Ano? Půjde to prostě k něčemu, co je velmi nedobré.  
  • Takových lidí je. Průvodců, otevíračů k tomu, aby pak člověk žil ze svého vlastního základu, je hodně. Akorát se pro to musíme otevřít, a člověk nemá odvahu, protože se bojí, že se shodí. A to je zbytečná věc, protože se shodí už tím, že je. Čili otevřít se tomu, co kolem sebe vidím, dívat se novýma očima, to je možné. My tomu ve fenomenologii říkáme transcendentální epoché, ale znamená to, nenechat si podsouvat brýle, kterými pak vidím všechno kolem sebe. Hledat to dobré, které je kolem nás. Tady je strašně moc krásných, dobrých věcí. A otevírat se k tomu, i když se třeba v té chvíli liším od většiny, a jsem trošku směšnou bytostí. K tomuto je zapotřebí mít základní odvahu, a pak se dá žít, a dá se do světa vysílat signál. Není to tak hrozné, záleží to i na tobě. A to, co říkám, je možné.
  • https://www.kupredudominulosti.cz/hogenova-anna-3d-z-toho-co-vidime-na-zapadnich-univerzitach-jde-des/ 

10.1.2021 Anna Hogenová 2. díl: Zakážou-li se myšlenky a otázky, je to konec myšlení. A taková je dnešní doba.

Západní myšlení je tím, co nás dostalo na dnešní úroveň vyspělosti ve všech myslitelných oblastech. Západní myšlení nám odumírá před očima, a téměř nikdo to nevidí. Navíc dnešní doba zaměňuje filosofii s ideologií a ani o tom neví - a to je to nejhoršíLidé, kteří dnes mají moc, vůbec nevědí o tom, že pomáhají něčemu, co ve svém důsledku znamená v podstatě odlidšťování, ztrátu vroucnosti, ztrátu toho, co je pro člověka úplně nejzákladnější, a to je nárok člověka žít ze svého vlastního pramene. Právě proto si lidé dnes tak intenzivně potřebují kupovat prožitky, zážitky, místo toho, aby dokázali v sobě samých najít jistotu, která patří jenom jim. Jen tak lze žít opravdově. Lidem dnes chybí opravdovost. 

  • Pravda? Pravda je certitudo. To jsou ty různé certifikáty, protože jistotou, která je předem naplánovaná do budoucnosti, pravdu vlastně máme. Ale to není "pravda", to vůbec není "pravda", to je jenom hra na pravdu.
  • Pravda, aby mohla být pravdou, tak se musí zrodit v duši člověka, studenta, a musí se zrodit jako vhled do podstaty. Je to neskrytost, která se musí vytrhávat ze skrytosti. Normální karteziánské a vědecké myšlení je takové, že vědec má před sebou problém, který je předmětem - koronavirus, a on jako subjekt popisuje tento objekt metodami, které jsou zaručeně vědecké a jsou předem dány. To dělá dnešní vědec. Jenže metoda pro poznání koronaviru musí přijít z koronaviru.
  • Vědec popisuje předměty, a předmět je to, co přede mnou stojí v klidu, a já to popisuji metodami. Tak to dělá vědec. Jenže podstaty, které jsou neskrytostí, se ve vás musí zrodit. Proč? Protože neskrytost se nedá popsat z nějakého předmětu, pravda není předmětem, jako je tomu v případě třeba koronaviru. Pravda se musí usebírat v člověku, v napětí bytostného tázání, které je nejvyšší podmínkou pro vzdělanost vůbec. My dokonce tvrdíme, že tázání je zbožností myšlení. A když se někde zakážou myšlenky, zakážou se otázky, tak je to konec myšlení. Když někde jsou otázky zbytečné, když se to všechno dopředu ví, což je dnešní doba, tak tam myšlení končí. 
  • Neskrytost se dá předat ,protože se dá pochopit jednak z dějin filozofie, ale také z toho, že budeme hluboce a bytostně studovat jednoho filozofa. A dá se předávat jenom probouzením studenta k jeho vlastnímu hledání, jinak to možné není. Jakmile se vzdělanost didakticky a metodologicky založí tak, že si učitel musí udělat prezentaci, tak předem musí být všechno uděláno, naplánováno. A pak přijde učitel, kontroluje, dává třeba budoucímu učiteli známku. Jestliže se bude učit jenom takto, tak je to konec myšlení. Myšlení se musí rodit v dané přednášce, tam se to musí dostat z dětí, že se děti budou ptát. Pokud se neptají, a ony se nejen neptají, ale při hodině hrají hry pod lavicí, tak to je konec myšlení. 
  • Čili kde není tázání, tak nemohou vznikat podstaty, které jsou celkem, jenž nemá margo. Já to vysvětlím. Celek, když nemá margo, nemá okraje. Margo znamená okraj, ano? Když celek nemá okraje, tak se celek nemůžete naučit tak, že ho máte před sebou jako předmět. Předměty mají vždycky okraje. Předmět je to, co je clare et distincte, jasné a ohraničené, a to nás právě naučil Descartes neboli Kartézius. 
  • V člověku, který je vzdělaný, musejí být vhledy do podstat, které jsou celky bez okrajů. Tyto celky bez okrajů jsou to nejdůležitější, co v dnešním vzdělání chybí, velmi chybí. Není to vůbec žádný nový objev, protože jediné, o co šlo Komenskému, byly tyto celky, proto má pampaedii, vševýchochu, panglosii, naučit se všem jazykům, naučit se tomu, co všechny jazyky mají společné. Má pansofii jako vševědu, všemoudrost, "pan" znamená vlastně "všechno", a to je ten celek, a tyto celky jsou důležité, nemají margo. Ale v člověku se tyto celky usebírají dlouhým prodléváním v bytostném tázání, čili co má dělat učitel ve třídě? Má probouzet děti k bytostnému tázání, je probouzečem, není předavatel vědomostí, dovedností, kompetencí k tomu, aby byli konkurence schopní zbytku světa. A to se dneska neděje, učitel není probouzeč, je jenom prostředníkem předávání informací.
  • Ale mít informaci, a mít jich v sobě hodně, to vede jenom k polymatii, a polymatie vede k hybris. Polymatie je mnohovědění, a hybrid je pýcha na to, že toho tolik vím. Hybris je podle starého Heraklita nebezpečnější než požár, je strašně nebezpečná u politiků a vědců, a z ní právě pramení namyšlenost, která je pak arogancí. A arogance je deštník, který zakrývá neskrytost. Čili dotyčný člověk žije v klamu, a pokud má moc, tak to předává dál.
  • Má to dnešní člověk z hlediska filozofie lehčí oproti středověkému rolníkovi nebo nevolníkovi? Má to těžší, protože dnešní člověk je roztroušenou bytostí do spousty funkcí, a nenachází sebe samého, protože na to ani nemá čas, ani ho to nenapadne, aby mohl hledat pramen, ze kterého teče jeho život jako to, co je nejjednodušší a nejzákladnější. Čili proto současný člověk potřebuje pandán - jako doplněk svého odcizeného života - opojení, kterému říkáme rauš.
  • Adrenalin a rauš. Proto už se rauš vyrábí průmyslově, a dokonce bych řekla, že tento obor podnikání je na tom dobře. Čili lidé rauš strašně potřebují. Potřebují se někdy opít, zapomenout, a drogy jsou toho důkazem. Drogy se stávají něčím, co člověk bytostně a organicky potřebuje, aby zakryl povrchnost, placatost, prázdnotu. A teď si ještě musí hrát na opak, což člověka hrozně vysiluje. 
  • Potřebuje k tomu pálit hrozně moc životní energie (aby předstírat že je free, cool), mnoho energie, a pak přichází domů úplně vysátý, neumí už prožívat dětskou radost. A to je chyba. 
  • Úkolem kultivovaného člověka je nejen mít znalosti, ale i moudrost, postavit se tváří v tvář tomu, co námi otřásá. Otřáslo toho s námi mnoho. S někým míň, s někým víc, s někým katastrofálně. Filozofií se člověk připravuje na takzvanou ontologickou nouzi. Ontologická nouze je to, že tu máme koronavirus, že lidé musejí být doma, že nemohou vydělávat peníze, to všechno jsou starosti, které jsou sice hrozné, ale to, co je pro člověka základem, opravdu tkví v tom, že musí být od malička otevírán pro to, co je podstatou ontologické bytné nouze. A co je nevyhnutelnost, kterou nemáme ve své moci, a kterou musíme přijmout už od dětských let, a to je smrt.  
  • To že na smrt nejsme připraveni je největší chyba současné doby. Někteří národové mají ontologickou nouzi do dneška jako základ své výchovy a vzdělávání. Ale my věříme, že poručíme větru dešti a že možná odstraníme smrt, jako jsem to viděla v jednom americkém pořadu, že už to brzy přijde. Čili novověký člověk je ztraceneček, který padá do příkopu, pak se z něj vydrápe zase na cestu, je celý špinavý a křičí do světa: "Já jsem ten, kdo je tady v pořádku. Já žiji pozitivně." Čili instantní přístup k plnosti života.
  • Já to zažívám, když poslouchám muziku, a právě v ní cítím, je to většinou trochu vážnější muzika, podtóny, které jsou výrazem ontologické nouze, kterou musíme přijmout do svého života. A pak se najednou dá dost dobře žít.
  • Duchovní rada a matérie (reálná pomoc), to musí jít ruku v ruce. Když chce člověk pomoci druhému, nemusí mu říkat slova, stačí, když mu to řekne beze slov, tedy tím, že přijímá jeho zvláštnost v jeho zoufalství, vyslechne ho, a pak pomůže materiálně tak, jak může. To znamená, být druhému člověku bytostí, která je přátelská. To je původní communion, které se ztratilo v technologickém světě. Dnešní člověk necítí, že je přijímán ostatními.
  • Chudáčci, oni vám zavřeli restauraci." Ale ve výsledku je to: "Neuměl sis poradit, tak co chceš." Bohužel toto je krutost, která je pod pláštíkem technologické společnosti, a je součástí našich jednotlivých životů a živobytí. Já ji cítím strašně často, a myslím, že většina lidí také. A to je to, co vzniká z nepochopení, z povrchního myšlení, které je vždy jenom kauzální, pragmatické, praktické, je tam hybris, nadutost, která pak z lidí dělá nepřátele. Tam pak není přátelství, ale dnešní člověk potřebuje cítit, že je přijímán společností, těmi, kdo jsou kolem něho, že je blízký. Je to doba tak neuvěřitelně logická, studená a pragmatická, že je krutá. 
  • Má smysl se strachu úplně zbavit, nebo ho naopak přijmout? To poslední je dobře. Poslední je právě rozhovorem s bytím. Já přicházím a nechávám na sebe přicházet to, co neznám, a kde je nevyhnutelnost, o které vím, že se jí nelze vyhnout. V tom je vlastně bytostně přijata i nevyhnutelnost mé smrti, a to je jediná možnost, jak se člověk může přivést do hlubokého bytostného klidu, kterému se říká galéné tés psychés, to je tišina duše, kterou Epikúrios nachází v každé kapičce rosy na každém kvítečku jeho zahrady, protože v rose je celek slunce. Tento celek je v každé jednotlivé věci. Je tedy nutné na sobě, teď nechci říct pracovat, ale je nutné v sobě usebírat to, co ke mně přichází, a to tak, abych byla schopná vzít nevyhnutelnost, v níž je obsažena i má smrt, i smrt těch, které miluji. Je tam prostě konečnost života člověka. Abych byla schopna tento běs v sobě učinit něčím, co je mou součástí.
  • A to je ona ontologická nouze, která už je v člověku, a tento člověk pak nemá strach, který ho děsí, protože nejhorší strach není die Angst, strach z toho, co znám, že mě vyhodí z práce, budu mít malér a tak dále. Největší strach, který v sobě mám, je strach z toho, co nevím. To, z čeho přichází strach, je nevyhnutelnost bytí, a tam je i smrt. Ano? Je tam i stáří. Čili člověk, který do sebe ontologickou nouzi přijímá během celého svého života, tak najednou umí stárnout, umí být šťasten sám, a umí být v tišině duše pozdravován tisícerem krásných nenadálostí, které potkává třeba v lese. A to ho zachraňuje. Já to vím z vlastního života.
  • Vyhoření vzniká z toho, že člověk žije jenom v předběhu, to znamená, že jeho přítomnost mu nenáleží a nepatří, protože se v přítomnosti soustřeďuje na dělání věcí, které se zrodí až v budoucnosti. A to proto, že je v předběhu. To je nutný důsledek výkonového způsobu života, tedy toho, že vůle k moci je základem. A takhle žijí všichni, i já, že ano. Ale občas je potřeba se z tohoto předběhu vyloupnout, že si k sobě pustím rozhovor s nevyhnutelností. A to je jediná možnost, jak se z toho dostanu, jinak budete chodit k psychologům, k psychiatrům, psychiatři vám dají chemické prášky, psychologové vám řeknou něco, tam už je to trošku lepší, ale... 
  • Jak být pozitivní? Jde o to, abyste opravdu našli v sobě samém usebrání bohů, lidí, země a světa, kde je všechno najednou v duši, ve vás, všechno je tam. Pak máte hrozně moc bytí, a když je ve vás hrozně bytí, tak jste šťastná. 
  • Když je člověk krutě mlád, jak píše Jiří Orten, tak sebou nechá cloumat různými vlivy kolem, chce být hrozně moc in, i když neví, co to je, a chce se skrývat v průměru, bojí se, má plno strachu. Ten život je nám dán k neustále prováděnému rozhovoru, ve kterém odkrýváme pravdivost, jež vychází z věci samé, a nikoliv z toho, co je výsledkem popisu nějakých předmětů, které mají pouze pragmatický smysl, ale neafilují, netýkají se toho, z čeho člověk teče v životě. A toto potřebujeme všichni, mladí, staří, všichni. 
  • Jenom vím, že člověk prožívá štěstí, když má v sobě hodně bytí, to znamená, když v sobě může usebrat tu čtveřinu. Ke štěstí je třeba odvaha k tomu, že přijmete celek, jak to chtěl Komenský, Labyrint světa a ráj srdce. A to samé je u Patočky, a totéž říkám já tady. Nihil novi sub sole, nic nového pod sluncem.
  • Proměna je ale možná jenom tehdy, když člověk sám sobě nelže, a to znamená strašnou odvahu k nevyhnutelnosti. 
  • To byste koukala, jak nádherní jsou studenti. Někteří jsou opravdu takoví, že to, co já jsem četla třeba tři, čtyři roky, pochopí daleko dřív. A jsou to nádherní čistí lidé, protože ve filozofii je rozhovor vždy diskusí, a oni se nebojí ptát. Ale tak si je člověk musí vychovat. A když se nebojí ptát, tak mě obdarovávají otázkami, protože mi otevírají horizonty, o kterých jsem vůbec netušila, že je možné je otevírat. Čili kdyby kultura, která prochází televizí, nebo sítěmi, byla taková, že by otevírala lidské bytosti k přestoupení horizontu do jiného horizontu, tak by člověk najednou byl obdařen víc bytím, a byl by šťastnější. 
  • Je bolest špatná? Ne. Bolest člověka jednak obrovsky hloubí, ale my chápeme bolest jako rozdíl sám, to znamená, že když nějaká část našeho těla bolí, tak se vymaňuje z jednotného zákona pro všechny orgány v těle, a chce se od nás oddělit. Čili bolest nás upozorňuje, že se například od nás chtějí oddělit játra. To znamená: "Pozor, člověče, tvoje jednoduchá bytnost je něčím ohrožena, a ty se teď musíš naučit mluvit s tělem jinak, rozumět mu jinak. A aby sis dále zachoval svůj život, tak se musíš změnit. Ano? Čili i bolest je součástí bytostného rozhovoru, který sami se sebou stále konáme a který se už 2,5 tisíce let jmenuje starost o duši, péče o duši, neboli epimeleia peri tés psychés. To je základní Patočkova teze, díky které rok 1989 probíhal z počátku s tak obrovskou nadšenou vlnou, která protékala námi, co jsme stáli na Václaváku, a která se teď zase úplně ztratila. Čili bolest patří do života. Je to připomínka? Pozor, člověče, opouštíš to, co je podstatné, co je celkem bez marga, co je jednotou, jednoduchostí, logem, co je tím, co tě drží na světě a při životě.
  • Ale bolest nechceme, a když ji cítíme, tak tji tlumíme buď umělým pozitivismem, léky, chemicky, jakkoliv. Patočka tomu říká, že je to anestezie, necitelnost, která vzniká u člověka ze strachu před bolestí, že se vlastně do anestezie dostává právě touto cestou, která mu znemožní být citlivým. Ten člověk je vlastně necitlivý ze strachu před bolestí. Bolest tedy do života patří ne tím, že bychom si ji schválně nějak vyráběli, to samozřejmě ne. Ale je součástí bytostného rozhovoru, který ze života dělá opravdový život, a ten nám pak umožňuje cítit, že jsme obdarováváni bytím. Když jdete lesem, a cítíte to ticho se šuměním, pustíte to k sobě, a nepřikazujete šumění, jak má šumět, čeho má šumět, a kauzálně to nerozebíráte, jenom to necháváte na sebe přicházet, tak na konci tohoto procesu je obdarovávání, kterému se říká pozdravování. A toto pozdravování člověka vylaďuje tak, že všechny šťávy, které v něm tečou, teď mluvím jako staří Řekové, v něm najednou tečou klidně a laskavě. A to právě člověka uzdravuje.

1.1.2021 Anna Hogenová 1. díl: Dnes mnozí lidé vykonávají povely, jimž se nelze vyhnout, a stávají se otroky.

  • Filozofie se dotýká problému jakožto celku, a tyto celky do sebe člověk dostává jedině tak, že velice dlouho prodlévá, jak tomu říkáme, v napětí bytostného tázání, a k tomu člověk potřebuje dost času - a pak se teprve po nějaké době objeví vhled do podstaty, který dozrál v člověku. A to je podle nás základ vzdělanosti. Pokud je vzdělanost založena jenom na předávání vzdělanosti, dovednosti, návyku, postojů a kompetencí, k tomu, aby byla Evropa konkurence schopná vůči zbytku světa (což je definice vzdělání, která k nám přichází z Evropy), pokud se vzdělání produkuje jen takto, tak to není vzdělanost.
  • Filozofie je najednou zbytná, říká se tomu redundantní, zbytečná, a na její místo nastupují vědy, které používají myšlení, které se zrodilo v Evropě, a kterému říkáme karteziánské myšlení. Ale tyto vědy nejsou, otevřené pro promýšlení předpokladů, které vedou k inauguraci těchto věd, a proto zůstávají zanořené v karteziánském myšlení. A díky tomu se produkují jenom vědomosti, dovednosti, návyky, postoje a kompetence, které jsou předem naplánovány, vypočítány... 
  • Jsou to systémy struktury, které cítí, že jeho život je vlastně předem určen. Proto také tak často vyhoří. A tento svět začíná velice hluboce potřebovat opojení, rauš, intenzivní prožitky, protože v sobě tento člověk nemá základ, ze kterého by se mohl znova, vždy poprvé a naposled, rodit, což i člověku v mém věku přináší něco fantastického, protože mohu mít opět dětskou, čistou radost, protože tato filozofie toto umožňuje. Ale vědy jako politologie, sociologie a gender studies, a takovéto podivné vědy, které všechny vycházejí z karteziánského základu, a nepřestoupí horizont určenosti, který je těmito předpoklady vlastně založen, se nám představují jenom jako soubor informací, které je možno pragmaticky využít v životě, ale nedá se z toho žít. 
  • Dnešní doba zaměňuje filozofii s ideologií - a neví o tom. Je to typické pro příliš pozdní, postmoderní dobu, v níž Abendland, to jest západní učenost, západní myšlení, odumírá před očima, a téměř nikdo to nevidí. Marxistická filozofie je vlastně to, co má dávat základ, řekla bych teologii, která v té době vládla. Ale ti o tom samozřejmě věděli.
  • Dnešní machthabeři, ti, co mají moc, vůbec nevědí o tom, že pomáhají něčemu, co ve svém důsledku znamená v podstatě odlidšťování, ztrátu vroucnosti, ztrátu toho, co je pro člověka nejzákladnější, což je nárok člověka žít ze svého vlastního pramene. A proto tito lidé dnes tak nesmírně intenzivně potřebují kupovat prožitky, zážitky, místo aby v sobě dokázali najít jistotu, která patří jenom jim, protože už předem pochopili, že jedině tímto způsobem je možné žít v dnešní době autenticky, opravdově. Lidem chybí opravdovost. 
  • Tento člověk vlastně vykonává povely, které přicházejí z fenoménu, jenž se ve fenomenologii jmenuje das Ge-stell, a který představuje v podstatě všeobecnou objednávku. Každý z nás je předem objednán k určitému způsobu, jak žije svůj život, protože to má všechno směřovat k růstu, k tomu, co je vlastně předem vypočítanými dějinami, respektive historií, protože retrográdní inženýři v různých prognostických ústavech, a jiných, v podstatě vypočítávají naši budoucnost. Ale vypočítávají ji z událostí v historii nedávno prožitých, čili tam chybí počátky, které jsou daleko v našem čase, a toto vypočítávání budoucnosti pak je představováno plány, které jsou poměřováním. A z těchto plánů přicházejí k lidem povely, přicházejí beze slov jako objektivní nutnosti, které byly vědou, která verifikuje a falsifikuje, objektivovány do takové platnosti, že není možné se těmto povelům vyhýbat. A takový člověk se v podstatě stává jakýmsi neviditelným otrokem, aniž o tom ví.
  • Je zapotřebí studovat dějiny filozofie, ale nestudovat je jako sumu za sebou jdoucí historických událostí, ale porozumět základním předpokladům, které pak vedou k tomu, jak se rozhoduje v dané době. To znamená znát ontologii a gnozeologii. Ontologie, teorie bytí, hledá podstatu bytí. A gnozeologie je teorie poznávání, která z podstaty bytí vždy vzniká. 
  • Dějiny filozofie se dnes dohromady vůbec neučí, je možno říct, že jsou odstraňovány jako něco, co je redundantní, a nahrazuje se to novými, moderními vědami, které vycházejí, jak už jsem řekla, z karteziánských předpokladů, aniž by si to uvědomovali, a prolongují vlastně ideologický stav, který vede k tomu, že je zde das Ge-stell, a die Machenschaft, což je druhý fenomén, důležitý pro současnou dobu.
  • "Machenschaft" je od "machen", to znamená "dělat", a "die Machenschaft" znamená soustavu státních úřadů, které hlídají každého jednotlivého člověka, jestli jsou povely, které přicházejí z das Ge-stell, vykonávány, či nikoliv. Čili tento člověk je opravdu řízenou, předurčenou bytostí, žije v příběhu, sám má pocit, že jeho existence závisí na jeho výkonu. A tento výkon je dnes, filozoficky chápáno, projevem podstaty bytí, která je pro současnost základem, a tato podstata bytí se jmenuje vůle k moci. Přišel na to Friedrich Nietzsche už na konci předminulého století, a tehdy nám píše ve svých posledních pracích tuto myšlenku: "Přijde doba, kterou bychom chtěli nejméně přivítat jako hosta, je to doba nihilismu, doba, ve které bude podstata člověka založena na takzvaném přemocňování, což není nic jiného, než že člověk musí být neustále výkonnější a výkonnější, protože růst jeho osobního výkonu je jedinou legitimací jeho existence."
  • Jestliže podstatou člověka je vůle k moci, a moc je silou - a síla se ukazuje, jenom když samu sebe přerůstá, tak kdy člověk opravdu je pro sebe a pro ostatní? Jenom když přerůstá vlastní výkon. A to je zbožšťování výkonu, které v dnešní době prolíná celou naši planetu. Trvalý růst, růst růstu samozřejmě. Ale takové výkony, které jsou úplně pitomé, jako třeba je Guinnessova kniha rekordů. Výkonnost není jenom něco, co je z vnějšku přilepeno na současnou dobu, ale přichází z podstaty bytí této doby.
  • Filozofie má probouzet člověka k rozhovoru, který vede se sebou samým, a také ho vede k bytí. Podle nás je člověkem jenom rozhovorem ve filozofii, už od starého Aristotela, a ve fenomenologii je to tak. A pokud člověk vede rozhovor jen s povely, které přicházejí z fenoménu das Ge-stell, a z fenoménu die Machenschaft, tak se samozřejmě cítí jako bytost, která je jenom loutkou. A protože se bojí si to přiznat, a bojí se i vlastního pesimismu, který by z toho mohl vyrůst, tak si namlouvá takzvané "pozitivní myšlení", což se dnes velice často objevuje v různých poměrně dost drahých kurzech.
  • Člověk se může rozhodnout, že bude také vést dialog, rozhovor, ne jenom s tím, co přichází z předem naplánovaných a vypočítaných systémů a struktur, ale že bude vést rozhovor s tím, co k němu přichází opravdu jako něco, co si nedokáže představit, na co si nemůže položit ruku, a čemu my filozofující říkáme bytí. 
  • Když se oddáme tomu, co není vypočítáno, co se nemohlo naplánovat, a co je přicházení samo, které k nám je posíláno, tak pak člověk najednou, díky tomuto rozhovoru, ke kterému musí být především velká odvaha a otevřenost, v sobě ve své přítomnosti potkává takzvané počátky, které se v něm kdysi poprvé a naposled zrodily. Ony se vynořují do přítomnosti, a tato přítomnost je najednou něco, co je dobré, kde se cítí být přijímán, kde cítí něco vyššího, než je jen to, co k němu přichází z Ge-stellu a z Machenschaft. Najednou je bytostí, která má trošku křídla, patří sobě samému. A to je onen život z vlastního pramene.
  • Je třeba se odevzdat přicházení právě na cestách. Proto lidé tak šíleně rádi cestují, a cestování je vlastně hledání svého posledního pramene, setkání s ním, protože na té cestě se oddává rozhovoru, který se nevede slovy, který je přijímáním toho, co ke mně přichází, a já si neplánuji příští krok, nedávám rozkazy tomu, co ke mně přichází, jak to má ke mně přicházet. Já se v této chvíli nechávám potkávat tím neznámým A toto dnešní člověk neumí, protože pořád plánuje dopředu. 
  • Když naleznete pramen v sobě samém, tak neztratíte svět, protože v tomto prameni se usebírá to, čemu Heidegger říkal čtveřina, kde nahoře jsou bozi, dole lidé, napravo Země jako planeta, a nalevo celý svět. A v tom středu tohoto pomyslného kříže potkáte vlastní pramen. Ale můžete ho potkat, jenom když na sebe necháte toto všechno v té čtveřině přicházet. To je totiž to bytí, které dává svobodu, největší možnou svobodu v dnešní době.
  • Co když se člověk uvrhneme do klamů pozitivna (pozitivní myšlení)? Pak nežije vlastní život, žije podsunutý. A protože o tom neví, tak se neustále potřebuje znovu a znovu ujišťovat, že žije opravdový život. Na těchto lidech poznáte, že si vlastně životem lžou. Toto hrozně neměl rád Patočka, a proto říkal, že je nutné žít život v pravdě, který se otevírá jenom tehdy, když prožije otřes jistot, které se člověku neustále podsouvají skoro skrz všechny společenské výtvory, od televize, od komputeru, sítí a kultury, která dneska hrozně upadla. Čili tomuto člověku je neustále podsouvána jediná jistota: Jsi bytost, která je pozitivní, když je výkonová, když se umí bavit tak, jak se baví většina. A tak také žije. A to je právě scestí, které není životem v pravdě, které je životem v rolích, které byly člověku nenápadně přisunuty z toho, čemu se říká das Ge-stell.
  • V podstatě se nedá říct, že toto všechno někdo vymyslel jako plán, ale vzniklo to tak, že Descartes měl obrovskou potřebu jistoty ve svém myšlení, protože vystudoval nejlepší školu ve Francii na konci 16. a na počátku 17. století, a to byla škola La Flèche, kde učili opravdu vynikající jedinci. A on vyjde z této školy a má potřebu jednoduché jednoty, která v člověku vzniká usebíráním, kterému se už přes dva tisíce let říká legein, a od toho je slovo logos. Má v sobě obrovskou polymatii, tedy má mnoho informací, ví toho hrozně moc, ale nic neví jistě. A on najednou potřebuje jednoduchou jistotu. A to je něco, z čeho Descartes, který je jedním z duchovních filozofických zdrojů celého novověku, vytvoří nutnost pravdy jako jistoty. Ale pravda jako jistota se může vytvářet tak, jako to dělají obratní advokáti, čemuž se říká advokátská evidence. Jistota je něco, co umožňuje lidem jistého typu jistotu vytvářet, a upevňovat pro své cíle. Dnes je pravda jistota. A nehledá se. Jistota, to může být pravda ve smyslu koherence, může to být adekvace věci a myšlenky, a mohou to být i další teorie pravd, které dneska poznáváme. Ale původní pravda byla neskrytostí, která se musí vyrvat ze skrytosti. A člověk je vzdělanou bytostí, když o tomto ví: že pravda se musí vyrvat ze skrytosti.
  • Jaká je technologie vyrvání? To je právě jiné myšlení, než digitální. Digitální myšlení vychází z nominalistických kořenů, to je druh pojímání podstaty pocházející ze středověku, kdy se podstata zjišťovala tak, že se prstem, digitus latinsky, ukáže třeba na hrníček, a při ukázání na hrníček se vysloví jméno věci, na kterou ukazuji, což je hrníček. A to jméno, latinsky nomen, je podstatou věci, na kterou ale musím ukazovat. A digitální myšlení, které je základem všech technologií současného světa, vyrůstá z tohoto pochopení podstatného, protože pravda, pravdivý výrok, je takový výrok, na který ukážu svým prstem digitus a řeknu: "To je jednička." Tato jednička je značka pravdy, značka pravdivého výroku v počítačovém myšlení. A nula je v počítačovém myšlení značkou nepravdivého výroku. A co jsou počítače? Nuly a jedničky. Sukcesivně za sebou jdoucí. A to jsou programy, to je celá filozofie počítačů. A jak dneska myslí člověk? Člověk se nechce dostávat k podstatě pomalým usebíráním, ve kterém musí hledat instance, a pak musí z těchto instancí dostat druhy, které jsou vlastně výsledkem hledání, jež chce najít to stejné v mnohých instancích. A pak tyto druhy dostávat zase k tomu, čemu říkáme genus. Genus je rod. Čili toto je myšlení, ve kterém má usebírání podobu nalézání téhož v mnohosti.
  • https://www.kupredudominulosti.cz/hogenova-anna-1d-v-dnesni-dobe-mnozi-vykonavaji-povely-jimz-se-nelze-vyhnout-takovi-lide-se-stavaji-otroky-aniz-o-tom-vedi/<br>

Anna Hogenová: Žít z vlastního pramene (8.6.2020)

Časové tělo jako možnost a úkol (A. Hogenová)

Pro Posidonia byla filozofie dominantním mistrovským uměním a všechny jednotlivé vědy byly podřízeny filozofii, která sama o sobě mohla vysvětlit vesmír. Všechna jeho díla, od vědeckých po historická, byla neodmyslitelně filozofická.

Přijal stoickou kategorizaci filozofie na fyziku (přírodní filozofie, včetně metafyziky a teologie), logiku (včetně dialektiky) a etiku. Tyto tři kategorie pro něj byly, stoickým způsobem, neoddělitelnou a vzájemně závislou součástí organického, přírodního celku. Porovnal je s živou bytostí, s fyzikou masa a krve, logikou kostí a šlach, které drží organismus pohromadě, a nakonec etikou - nejdůležitější částí - odpovídající duši.. Jeho filozofická velká vize spočívala v tom, že samotný vesmír byl podobně propojen, jako by byl organismus, prostřednictvím kosmické "sympatie", ve všech ohledech, od vývoje fyzického světa až po historii lidstva. https://en.wikipedia.org/wiki/Posidonius

Posidonius (1-2. století před.n.l) rozeznává 3 pohledy na tělo

  • somá (řecky tělo), tvar těla
  • sarkx, to co e pod kůží, maso
  • preixis, oduševnělé tělo

Nyní myslíme Descartesovým (Karteziánským) způsobem René Descartes, Kartézius

Toužil po jistotě ve svém myšlení, jistotu našel ve dvou substancích ze kterých je člověk složen

  • věc rozprostraněná, dá se dělit na menší a menší kousky
  • věc myslící, se nedá dělit
  • proto mezi tyto dvě substance vložil absolutní protiklad, který znamená, že duše nemůže k tělu a tělo k duši (to je naprostý nesmysl). Bůh je nejvyšší instance, když má příležitost, tak propojí tyto dvě substance - říká se tomu okasionalismmus
  • psychofyzický paralelismus - člověk je pochopen jako tělo (Phyzis) a duše (psyché), (Objekt a subjekt), důsledky rozdělení vidíme dodnes, a má to neuvěřitelné množství důsledků (vnímáme tělo jako věc, jako předmět)
  • ukazuje se, že subjekt - objektová figura myšlení je základním neuvědomělým a netématizovaným předpokladem pro myšlení o sobě v celé dnešní době. Člověk byl pochopen jenom jako objekt, dalo se mu číslo a bylo s ním jako s objektem zacházeno
  • Nikdy v dějinách se nezabíjeli lidé továrním způsobem, bez lítosti, efektivně, to se stalo v minulém století. Tady se ukazuje, jak subjekt - objektové vidění světa je velice nebezpečné 
  • subjekt - objektová figura myšlení je součást karteziánského chápání světa a zde je zárodek toho, že tělo se dnes chápe jako předmět
zobrazit více..
Loading...