Geopolitická tragédie Evropy

Geopolitická tragédie Evropy

Ve Varšavě 18. července 2019 proběhla velmi zajímavá diskuse o geopolitických problémech Evropy. Diskuze se zúčastnili dva odborníci z Polska a jeden z Německa.

Polská a německá geopolitika

Diskutujícími byli Jacek Bartosiak, Michael Quass a Pawel Behrendt. Jacek Bartosiak je odborník na geopolitiku a strategii. Působí v organizaci Potomac Foundation na pozici Senior Fellow. Je ředitelem společnosti Strategy & Future, která se zabývá strategickými simulacemi.

Němec Michael Quass je absolventem univerzity v Erfurtu a zaměřuje se na polskou a evropskou politiku. Pawel Behrendt je publicista, překladatel a editor na serveru Konflikty.pl. Zaměřuje se na bezpečnost, konflikty a výzbroj.

Ačkoliv nejde o přímé zástupce polské nebo německé vlády či ozbrojených sil, diskuze umožnila velmi zajímavý pohled do německého a polského geopolitického myšlení.

Za Armádní noviny uveďme, že geopolitická diskuze v Polsku je jedna z nejkvalitnějších v Evropě a dalece přesahuje úroveň diskuze v České republice nebo Německu.

Geopolitika přitom dominantě určuje nejen postavení země ve světovém "potravinovém řetězci", ale také to, jaké jsou (mají být) zájmy dané země, nebo kdo je (má být) přítel či nepřítel.

Geopolitika státu, ostatně jak napovídá název, je nedělitelně svázaná s geografií ‒ proto ČR například nemůže mít stejnou neutralitu jako Švýcarsko. Česká republika oproti Švýcarsku leží na mnohem exponovanějším území, na hranici balticko-černomořském mostu (prostor mezi Baltským a Černým mořem), kde se střetávají zájmy mořských západních národů a suchozemských asijských národů.


Geopolitická mapa Evropy z polského pohledu; větší foto / Strategy and Future

Například prostor Opavska a Ostravska (Brana Morawska ‒ viz přiložená mapa) se ne náhodou stal dějištěm obří druhoválečné Ostravské operace. Jde totiž od nekonečných asijských plání o první rovinatou "odbočku" směrem na jih, tedy k rozhlehlé Padské nížině a Středozemnímu moři. Pokud by došlo k rozsáhlému vojenskému střetu západ-východ, tak to bude opět místo průchodu hlavních bojových sil, ať už přátelských nebo nepřátelských.

Ale zpět ke zmíněné diskuzi, která přinesla několik velmi zajímavých tezí ohledně osudu evropského kontinentu.

V našem článku se zaměříme pouze na Bartosiaka, který je "hvězdou" polské geopolitiky a mimo jiné přednáší polskému Generálnímu štábu. Naši čtenáři si samozřejmě mohou poslechnout celou přednášku v angličtině (viz níže).

Zdůrazněme ale, že s Bartosiakem další dva přednášející ne vždy souhlasili a předkládali logicky znějící odlišné pohledy a závěry. Nicméně kompletní výpis jejich reakcí jde za smysluplnou délku tohoto článku.

Penetrace Evropy ze čtyř směrů

Podle Bartosiaka základem jakéhokoliv civilizačního rozvoje a bezpečnosti je stabilita (vojenská, sociální, ekonomická, atd.), a té se právě Evropě výrazně nedostává.

Stabilita umožňuje vytvoření společenské smlouvy (respektovaný způsob dělení moci, zdrojů, práce, služeb atd.) mezi vládnoucí elitou a většinovým obyvatelstvem. V oblasti společenské smlouvy je podle Bartosiaka velmi silné právě Německo. Bez stability ale žádá společenská smlouva nemůže vzniknout.

Podle Bartosiaka na Evropu působí vlivy (možné zdroje nestability) ze čtyř směrů, tedy z Ruska, Blízkého východu, severní Afriky a USA.


Zmiňovaná diskuze o evropské bezpečnosti

Z těchto směrů přicházejí vlivy ovlivňující Evropu ve všech směrech její existence. Z pohledu Polska největší hrozbu představuje Rusko a jeho působení na Evropu, resp. na oblasti, které Polsko považuje za svá nárazníková pásma (Pobaltí, Ukrajina) vůči Rusku. Současně jde o nárazníkový prostor, o který se historicky zajímá Německo.

Stabilita oblastí ležících východně, severovýchodně a jihovýchodně od Polska je pro Varšavu klíčová. Proto Polsko intenzivně tlačí na posílení východního křídla NATO, což umenší schopnost Ruska ovlivňovat dění v těchto oblastech.

V případě Středního východu Evropa již přišla o své nárazníkové pásmo a tedy o možnost kontrolovat vlivy přicházející z této oblasti. Nyní má vše pod kontrolou Turecko, které může zcela podle své libovůle regulovat (či neregulovat) případné zdroje nestability (masová migrace, drogy, terorismus, suroviny) proudící ze Středního východu do Evropy. Evropa již směrem na Střední východ přišla o svůj obranný perimetr a proto si turecký prezident Erdogan může dovolit Evropě vyhrožovat masovou migrací.

Evropa již také nekontroluje severní Afriku, která přitom má být geopoliticky součástí Evropy. Vliv bývalých koloniálních mocností Velká Británie a Francie v Africe upadá. Nyní je Středozemní moře nechráněnou spojnicí mezi Evropou a Afrikou, přes kterou mohou do Evropy zcela libovolně směřovat lidé, drogy nebo zbraně. Evropa je jednoduše příliš slabá a nerozhodná k uplatnění své vůle v této oblasti.

Vliv z USA je Polskem kvitovaný, ale Bartosiak si není jistý, zda stejnou radost z amerického vlivu má Německo nebo další evropské země. V každém případě Spojené státy představují největší vojenskou sílu na evropském kontinentě.

Bartosiak toto rozdělení vidí jako startovní bod k jakýmkoliv dalším úvahám o evropské bezpečnosti. Zároveň Bartosiak zdůraznil, jako další výchozí bod do diskuze, že díky své slabosti Evropa není rovnocenným politickým a vojenským konkurentem Spojených států a ni Číny.

Evropa jednoduše nemůže uplatnit svou vůli (tedy ovlivnit to, jak mají věci probíhat) na podobu norem a pravidel chování v oblasti obchodních vztahů s USA a Čínou. Evropa je tedy zranitelná vůči oběma velmocím, zejména pokud dojde ke konci globalizace a rozpadu globálního obchodu. Obě země tedy mají možnost, například pomocí cel a obchodních blokád, uvrhnout Evropu do chaosu. Naopak možnosti Evropy působit na USA nebo Čínu jsou mnohem omezenější.

Evropě jednoduše chybí velká strategie, která je nutná k jasnému definování současného stavu Evropy a nutná pro přežití Evropy v probíhajícím světovém střetu velmocí.

Evropská armáda

Bartosiak upozornil, že pokud Spojené státy opustí mezinárodní řád a dojde ke konci globálního obchodního systému, Německo, aby udrželo společenskou smlouvu, bude muset projektovat svou vojenskou sílu ven, aby dokázalo kontrolovat a udržet toky zboží, technologií, surovin (atd.) do a z Německa. Ekonomickou sílu na to má.

Problém je ale v tom, že zbytek Evropy to Německu nedovolí. A tím se podle polského odborníka odhaluje klíčový problém Evropy ‒ na evropském kontinentě vždy šlo o to, jak koalice slabších zemí uměla vyrovnávat sílu Německa. Například anglicky mluvící země nikdy nedopustí, aby se z Německa stala vojenská velmoc.

V případě společné evropské armády je dle Bartosiak nutné odpovědět na následující klíčové otázky:

  • Do jakých akcí bude evropská armáda nasazena?
  • Kde budou rozmístěny vojenské základny?
  • Kdo bude velet?
  • Kdo ji vyzbrojí?
  • Kdo bude zajišťovat údržbu?
  • Kdo zajistí logistiku?
  • Jaké zájmy bude chránit?

Podle Bartosiaka evropští politici sice o společné armádě mluví, ale nedokáží na tyto otázky odpovědět. Dilemat je ale mnohem více.

Půjde například evropská armáda do konfliktu s námořnictvem USA, pokud Spojené státy spustí námořní blokádu Číny (např. zablokují Malacký průliv)? Pokud ne, americká námořní blokace Číny může zničit ekonomiky Německa a dalších evropských zemí.

Projekce evropské armády do zahraničí je reálná věc (jde o nástroj zahraniční politiky), kterou je třeba plánovat, financovat a přijímat každodenní zásadní rozhodnutí.

Je to také o vnímání ‒ lze například Spojené státy označit za možného nepřítele evropské armády? Jde o závažné otázky vyvolávající další: Mají evropské země sdílet zájmy (například finský národní zájem si vezme za svůj Portugalsko)? Jak vznik evropské armády ovlivní transatlantickou spolupráci?

Podle Bartosiaka to je důvod, proč je Německo ve věci společně evropské armády tak opatrné.

Polský odborník poté připoměl fakt, že Německo odmítlo nakoupit americké stíhačky F-35 Lightning II. Toto odmítnutí je údajně ve Washingtonu obrovským zdrojem znepokojení ve smyslu toho, že Německo nechce mít společnou zahraniční politiku s transatlantickým světem.

To platí také například o problematice případného masového nasazení evropské armády na východním křídle NATO. Bartosiak uvedl, že si není jistý, zda Polsko v takovém případě příjme německé velení takové operace, protože zájmy Německa a Polska vůči Rusku nejsou a nemohou být (kvůli geografii) stejné.

Geografie jednoduše vytváří u států rozdílné zájmy. Například Německo nemá velkou armádu protože existuje Polsko a jeho silná armáda tvoří nárazníkové pásmo (nebo předsunutou obranu) vůči Rusku.

To je také důvodem, proč Američané jsou v Polsku, protože USA mají jako jediná země západního světa skutečný potenciál nasadit vojenskou sílu v Evropě proti Rusku. Žádná jiná evropská země nemá skutečné odhodlání nasadit vojenskou sílu vůči Rusku (a Rusové to ví).

Evropská "vojenská dekadence" umožňuje také silnější čínskou vojenskou přítomnost v Evropě (viz náš článek o výcviku čínských vojáků v Německu). Čínské námořnictvo má údajně v lodích, které pronikají do Středozemního moře, více palebné síly, než německá a francouzská námořnictva dohromady. Navíc pronikání čínské vojenské moci do Středozemního moře bude každý rok čím dál běžnější.

V Atlantiku lze také čím dál častěji spatřit čínské ponorky a Bartosiaka zajímalo, kdo je bude sledovat. Bude to německé námořnictvo?

Evropské armády jsou čím dál slabší (například v počtu bojových lodí; počtu moderní munice ve skladech atd.) a nic nenasvědčuje tomu, že by se úpadek evropských armád zastavil.

Z americké a polské perspektivy jsou tedy slova o společné evropské armádě zcela prázdná, protože od Libye (2011), kde se plně ukázala slabost evropských armád, k žádnému skutečnému zlepšení evropských vojenských schopností nedošlo.

Německá otázka

Bartosiak upozornil, že historie Evropy je tvořena konflikty mezi evropskými státy, což je dané geografickými odlišnostmi a tím pádem jinými zájmy. Tenhle boj zájmů probíhá i u společných projektů evropských bojových systémů (vývoj nového tanku nebo stíhačky).

Bartosiak poté uvedl, že když je unaven z geopolitiky, také sní o společné jednotné Evropě, tedy Evropě, která vyřeší tzv. "německou otázku". Onu "německou otázku" představuje velikost německé ekonomika, který vždy znovu a znovu v dlouhodobém horizontu destabilizuje Evropu. Německá ekonomika totiž dříve nebo později vždy změní distribuci moci v Evropě, což vždy vede k vytvoření vybalanacovací protiněmecké koalice. A v tomto kruhu je Evropa "navždy" uvězněna.

V případě evropské armády je podle Bartosiaka klíčová otázka, k čemu ji potřebujeme? Na povrchu se totiž zdá, že Evropa jako celek má stejné zájmy jako Spojené státy. Ostatně všechny evropské země stále mluví o nutnosti spolupracovat s USA. Dle polského odborníka jde ale jen o slova.

Spojené státy totiž od evropských zemí očekávají skutečné posílení jejich armád a především to, aby evropské země vojensky a politicky podpořily Spojené státy ve světové velmocenské soutěži.

Problémem jsou ale rozdílné zájmy evropských zemí. Projekce vojenské síly ve prospěch USA je v zájmu Polska a (možná) Velké Británie. Bartosiak si ale klade závažnou otázku, zda je to také v zájmu Německa. Zájmena s ohledem na vazby Německa na Čínu (např. projekt Nové Hedvábné stezky) je postoj Německa ve světové velmocenské soutěži nejistý. Jde prý o závažnou otázku, které v německé společnosti rezonuje.

Například německá armáda chce americké stíhačky F-35, protože se chce udržovat na technologické špičce v nejmodernějších vojenských technologiích. Politici a německý průmysl je ale proti. Provoz a výroba, stejně jako údržba F-35, je totiž plně v rukou Američanů, protože F-35 obsahuje přísně tajné technologie. Evropa sice vyvíjí společnou stíhačku, ale vzhledem k odlišným zájmům evropských zemí a komplexitě celého projektu je vznik evropského stíhače velmi nejistý (minimálně z časového hlediska).

Země s úspěšným příběhem

Bartosiak v pozdější částí diskuze připomněl, že zahraniční politika je o vnucování vůle, tedy o dosáhnutí povolnosti jiných zemí ve prospěch svého vidění světa.

Někdy k šíření vůle stačí silná ekonomika, někdy letadlové lodě, někdy zase propaganda a dezinformace. Jelikož má Rusko slabou ekonomiku a jen relativně silnou armádu, k vnucování vůle (tedy to, jak mají věci probíhat) využívá právě propagandu a dezinformace.

Rusko jednoduše nedokáže vyprávět úspěšný příběh (není atraktivní pro jiné země), takže vnímání ruské síly je terčem posměchu. Rusové proto musí znovu a znovu dokazovat svou sílu a uplatňovat jiné mechanismy, které dovolují Rusku ovlivňovat dění v jiných zemích. Tak se chovaly (chovají) i jiné země, ale používání propagandy je typické zejména pro země, které neumí vyprávět úspěšný příběh (lapidárně řečeno, žádná země nechce být jako Rusko).

Realita je tedy taková, že zahraničí politika je dennodenně svědkem souboje různých zájmů mezi státy. Každá evropská země má přitom jiné zájmy, protože nepanuje ani shoda nad tím, kdo je přítel / nepřítel.

Například projekt Nord Stream umožní, aby Rusko využilo německý kapitál ke své rozpínavosti. Polsko je samozřejmě proti. Podle Bartosiaka je velmi obtížné, například na cestě ke společné evropské armádě, tyto rozdílné zájmy překonat.

Polsko přitom musí nést břímě v podobě 1200 km dlouhé východní hranice, která je zdrojem nestability. Polsko tento prostor potřebuje kontrolovat, resp. vědět, co se v něm děje a jaké hrozby se z tohoto prostoru mohou objevit. Polské obavy ale vůbec nezajímají Španělsko nebo Portugalsko. Mimochodem úkolem polských diplomatů je Německu neustále vysvětlovat tyto polské obavy.

Bartosiak se dále zastal Německa, že i přes všechny vyjmenované rizika může stále udělat hodně pozitivních věcí pro stabilitu Evropy. Navíc Německo, i přes slabou armádu, díky svému vlivu a silné ekonomice, může rozhodnout o výsledku střetu mezi Spojenými státy a Čínou. Záleží pouze jen a jen na Německu, jaký postoj zaujme.

Australská škola

Na závěr Bartosiak odpovídal na otázky z publika. Bartosiak uvedl, že díky přítomnosti Číny v Africe je tento kontinent stabilizován a africké problémy nemusí ve velkém řešit Evropa. Pokud to ale Čína nebude dělat, musí Evropa projektovat svou politickou a vojenskou sílu v Africe, ostatně stejně, jako to dělá Austrálie v Oceánii a jihovýchodní Asii.

Celá australská obranná strategie je o projektování politické a vojenské moci na tisíce ostrovů ležících mezi Asii a australským kontinentem. Právě tyto ostrovy tvoří nárazníkové pásmo. Tuto předsunutou obrannou linii Austrálie využívá k tomu, aby kontrolovala možné zdroje nestability (masová migrace, drogy, atd.) proudící do Austrálie. Canberra již mnohokrát použila svou moc v této oblasti, což lze označit jako imperiální chování, ale tak to jednoduše funguje.

Evropa se musí chovat podobně. Pokud Evropa nebude projektovat svou vojenskou a politickou sílu do severní Afriky, nezmůže nic a nebude mít absolutně žádnou kontrolu nad zdroji nestability (masová migrace, drogy, džihádismus atd.) proudící z Afriky do Evropy. To samé platí pro Střední východ.

Tragédie Evropy

Poté se Bartosiak vrátil k problematice o sjednocené Evropě a o společných zájmech. Problém je, že sjednocení států nebo národu bývá velmi často nefér a násilné, což je příklad Spojených států, Číny, Sovětského svazu nebo jakéhokoliv jiného imperia. A tohle je problém také Evropy ‒ Německo se pokoušelo sjednotit Evropu neúspěšně dvakrát a vždy prohráli. Proto jsou tak opatrní ohledně své armády.

Pokud nedojde ke změně, tedy ke vzniku nějak jednotné evropské zastřešující strategie, resp. k zásadnímu posílení evropských vojenských schopností, a především k znovunabytí evropské odvahy projektovat vojenskou a politickou moc do nárazníkových oblastí, dopadne Evropa jako Čína v 19. století.

V tomto období Čína neprojektovala svou politickou a vojenskou moc ven, i když byla supervelmocí své doby, a proto ji utekla průmyslová revoluce ‒ možná stejně, jako Evropě utekla digitální revoluce. Výsledkem bylo ovládnutí Číny Britským impériem a století čínského ponížení.

Pokud Evropa nebude konkurenceschopná v technologiích, trhu, výrobě, produktivitě a vojenské síle, tak ztratí svou výhodu a vliv. Bohužel se zdá, že "tlachající" Evropa se vzdaluje od zázraku jménem "konec historie" (ve smyslu Fukuyamy).

Podle Bartosiaka je právě tato evropská tlachavost a slabost něco, co si Američané myslí o Evropanech, a čím dál více si to myslí také Číňané. Takže toto dekadentní vnímání evropského prostoru je již uloženo v myslích Američanů a Číňanů, tedy mocenských konkurentů Evropy.

Evropa si musí uvědomit tuto svou pozici a pokusit se postupovat koordinovaně. Bartosiak se ale obává, že to zřejmě kvůli rozdílným zájmům nebude možné. Jde prostě o tragédii úpadku Evropy, kterou musí naše generace prožít.

zobrazit více..
Loading...