Viktor Schauberger – voda, energie, les, půda, úroda, měď

Viktor Schauberger – voda, energie, les, půda, úroda, měď

Výňatky z knihy: Tajuplná a léčivá síla vody - Viktor Schauberger

Voda má sklon téct spirálovitým pohybem. S touto formou pohybu přichází také přirozený rozvoj, což je vidět v okolí řek ponechaných v přírodním stavu. Dnešní regulační opatření a přímá vodovodní potrubí přirozenému pohybu vody neodpovídají.

Viktor Schauberger popisuje, jak se voda v okolí mýtin stává agresivní a škodí břehům, jak se následkem toho snižuje hladina spodní vody a vysychají výše položené prameny. Svedení toků do kamenných a betonových koryt pak nemůže odstranit vlastní příčinu problémů a vodě škodí ještě více. Základní Schaubergerovou tezí bylo, že člověk nikdy nesmí vodu regulovat pouze působením na břehy, ale voda si má tyto břehy sama vytvářet. Napsal: "Dopadneme jako Švýcaři, kteří na všech využitelných tocích postavili vodní elektrárny a navíc svedli velkou část potoků a řek do umělých koryt. Tím zničili veškerou sílu nejen v povrchové vodě, ale vlivem zpětných účinků i v podzemních vodách. V těchto nemocných tocích začíná odumírat zvířena i některé užitečné druhy bakterií, a to díky nedostatku budujících energií, které jsou pro život nezbytné. Malá změna v proudění vodního toku, způsobená nepřirozenou regulací břehů může vyvolat řetěz negativních reakcí. Jejich příčiny dosud nikdo neodhalil, a proto působí bez překážky dál." Mezitím se zjistilo, že přirozeně tekoucí řeka nebo potok má mimo jiné daleko vyšší schopnost samočištění než uměle narovnaný kanál. Pouze přirozený způsob pohybu vody vytváří podle Viktora Schaubergera její příznivou strukturu, která prostřednictvím jemného energetického vyzařování podporuje a udržuje život . Pokud se voda zastaví nebo již neteče přirozeně, je tím pozměněna také její struktura. Voda s přirozenou strukturou má například menší sklon k ukládání vápna, k přemnožování bakterií a k hnilobě.     

Voda tekoucí po povrchu Země bez lidské regulace přirozeně vytváří klikatá koryta potoků a řek, protkávající celou krajinu. Při průtoku krajinou si tak voda hledá nejsnadnější cestu k pohybu vpřed. Přirozeným pohybem pro vodu je tedy víření ve spirálách. Spirála je zdrojem určité vibrační frekvence a vibrační energie vody se aktivuje právě spirálovitým pohybem.  

Srovnejme pohybující se vodu z horského potoka, která stále překonává překážky a za každým kamenem vytváří drobné víry, se stojatou vodou v rybníce či přehradě. Vířící pohyb je pro energii vody rozhodující. Do strukturní paměti vody se vířením ve spirále přenáší vyšší vibrace, která je s vodou v souznění a nenutí ji chovat se proti její přirozenosti.

Formou pohybu, která tvoří, rozvíjí, zušlechťuje a buduje, je spirálový pohyb z vnějšku dovnitř, tedy pohyb dostředivý. V přírodě jej nalezneme tam, kde pracují budující síly: ve spirálních mlhovinách ve vesmíru, v pohybu našeho planetárního systému, v přirozeném pohybu vody, krve a míz."  

  • Jen příroda může a smí být naší mistrovskou učitelkou.

Vzorec H2O zahrnuje pouze určitý úsek z oblasti "vody", daleko větší a rozsáhlejší území toho, co všechno lze chápat pod pojmem "voda", však ponechává nezmapováno.
Viktor Schauberger byl právem pokládán za celostního pozorovatele přírody, jenž při své koncentraci na vodu nikdy neopomíjel ani ty ostatní oblasti života.
Během dlouholeté práce se sebranými spisy a originálními texty ze Schaubergerova archívu mne jako vydavatele této knihy - a jako vnuka V. Schaubergera- nejvíce fascinovalo, že se můj dědeček nikdy nenechal zmýlit. Vždy zůstal věrný svým názorům a neúnavně bojoval o lepší pochopení přírody. Až do své smrti se cítil povinován ctít volební heslo rodiny Schaubergerů: "Fidus in silvis silentibus"- "Věrni mlčenlivým lesům".

Počátku této knihy vládne vodní bytost, jíž si přírodovědec Viktor Schauberger vážil ze všech nejvíce a jež jej nejvíce inspirovala - pstruh. Z pozorování této ryby odvodil mnohé ze svých znalostí o vodě jako médiu. Proto píše tak často o tomto neokázalém obyvateli alpských potoků, říček a jezer.
Každému, kdo pozoroval tato svěží stvoření ve svém chladném živlu - poblíž pramene - je známo, že pstruzi dokážou stát bez pohnutí v hučící horské bystřině a když pak hrozí nebezpečí, jako by někdo napjal jakousi tětivu a oni zmizí bleskurychle proti proudu.
Je však pozoruhodné, že si až dosud nikdo nedal tu práci, aby prostudoval ten tajuplný motor, který pstruhovi umožňuje tak bez námahy překonávat nejen svou vlastní hmotnost, nýbrž i sílu rychle proudící horské vody v bystřině.
Naprostou záhadou však zůstává tato motorická síla stroje pstružího pohybu v okamžiku, kdy tyto ryby v období tření za úplňkových nocí - jako náměsíčné - překonávají proti proudu vysoké a bouřlivé vodopády, jichž jsou v horských tocích celé tucty.
Viktor Schauberger, nezkrotný mistr, se doslova šoulal kolem řešení tajemství pohonné a vztlakové pstruží jednotky. Přitom se dostal na stopu povaze vody.
Již po celé generace byli mužští předkové Viktora Schaubergera myslivci a hajnými. Jeho otec chtěl, aby Viktor, jenž se narodil 30. června 1885, společně se svými bratry vystudoval vyšší odbornou školu a aby pak vykročil na životní dráhu akademika. Mladík si však prosadil svou a stal se rovněž hajným. Pokud sahaly jeho vzpomínky, jeho největší láska patřila vždy přírodě - a především lesu a vodě.

Ve studni před hájovnou, v níž jsem poprvé zahlédl světlo světa, chovali mí předkové pstruhy, které nikdy nekrmili, protože pstruzi získávali svou vysoce kvalitní potravu z křišťálově čisté černé vody, jež přitékala dřevěným korýtkem do této rybí líhně se zcela konkrétním zakřivením. Pro mne, pro věčně hladového synka z hájovny, byl tento zákaz krmení něčím naprosto nepochopitelným a surovým. Tak často, jak to jen šlo, přicházel jsem ke studni, abych tam politoval ty ubohé pstruhy. Při této činnosti jsem však byl neustále vyrušován. Matka se bála, že spadnu do hluboké studny a utonu v ní. Otec se zase obával, že znečistím energeticky bohatou vodu nebo že do ní dokonce hodím železný hřebík, čímž bych, jak mi otec vysvětlil, zahubil citlivé pstruhy, protože po odeznění její vnitřní životní síly by potrava pro pstruhy zkameněla a proměnila se v pouhý písek. Smál jsem se tomu a proto mi otec připomněl kamenné usazeniny ve vysokohorských studánkách, jež se podobají žlučovým či ledvinovým kaménkům, jež vznikají díky energeticky chudé pitné vodě.
Jedné neděle se konečně naskytla vhodná příležitost, abych mohl nakrmit pstruhy. Otec odešel na nějaký čas na revír a před svým odchodem prohlásil, že se vrátí domů až pozdě večer.

Kolem hájovny se nalézaly záchytné kameny, pod nimiž se ukrývaly dešťovky, potřebné k lovu pstruhů. Těmito záchytnými kameny byly speciálně tvarované kusy původní horniny, které ležely kolmo na přímém slunci, aby se silně rozehřály, čímž se pak pod těmito shora zahřátými kameny sbírala chladná voda, kterou dešťovky tak milují, protože se v příjemném chládku dobře cítí a proto jsou do těchto míst přitahovány z velké dálky jako červotoči pod kůru stromů.
Pokud otec potřeboval návnadu na ryby, pozvedl pouze tyto kameny a ušetřil si tím dlouhé a namáhavé rytí. To byl pro mne samozřejmě důvod překročení hned dvou zákazů. Zvedl jsem tedy jeden záchytný kámen a sebral několik žížal, pak jsem kameny samozřejmě vrátil do původní polohy. Pak jsem pospíchal ke studni...
...Když jsem hleděl tak soustředěně a bezradně do vody, všimla si mne matka. Co nejrychleji mne hnala od studny. Nechtěl jsem ji samozřejmě poslechnout a tak mne prostě popadla a řvoucího mne odnesla domů. Matka mi pohrozila, že mne Ahnl a Ähnle stáhnou do studny. Pochybovačně jsem hleděl na svou matku, když mi vysvětlovala následující příběh:
Všichni zesnulí lidé se s pramenitou vodou vracejí zpátky na Zem a když se nad tuto vodu nahýbají malí chlapci, stáhnou je příbuzní k sobě do vody, kde pak samozřejmě utonou.
"Až jednou vyrosteš a já už tady nebudu," řekla mi má matka, "a v životě se ti povede zle, zajdi k vodě, v níž mne můžeš spatřit a pak ti budu umět pomoci."
Mnohdy jsem se ve svém životě zastavil u vody a zamýšlel jsem se nad slovy své dávno zesnulé matky. Zdálo se, že všichni zesnulí jsou prostřednictvím pramenité vody zpět na Zemi; a i když jsem svou matku již nikdy více nespatřil, přesto jsem míval pocit, jako by stála někde blízko mne. Tak se voda stala mým nejdůvěrnějším přítelem a díky dalšímu prožitku i mým podivuhodným osudem.

... To, že se vynořily špalky (těžké bukové) a stály kolmo ve vodě, to pro mne nebylo nic nového. Každý horský dřevař zná toto vynoření řeziva při velkém chladu a jeho ponoření, jakmile teplota opět stoupne. Co však nyní přišlo, z toho jsem užasl. Na dně stojaté vody se nacházelo několik oválných kamenů o velikosti hlavy. Po západu Slunce se ještě poněkud ochladilo a oválné kameny náhle začaly s toutéž hrou, jakou předtím hrály těžké a nasáklé bukové špalky. Opět to vzájemné pošťuchování, přibližování se a vzájemné odstrkávání kamenů, ležících na dně tůně.
Nechtěl jsem věřit vlastním očím, když se vzpřímil jeden z největších kamenů a v příštím okamžiku se vyhoupl na hladinu, obklopil se rovněž ledovou hřívou a pohyboval se na hladině společně se stojícími bukovými špalky. Brzy nato se objevil druhý kámen, pak třetí a po několika minutách již na dně neležel ani jeden kámen, všechny plavaly na zrcadlově klidné vodní hladině a vysmívaly se tím Archimédovu zákonu.

Můj otec dodával statisíce metrů bukového dříví (po vodě), přičemž tuto práci prováděl zpravidla za jasných úplňkových nocí, protože voda byla za slunečního svitu unavená a líná, zatímco v noci a především za svitu měsíce byla čerstvá a čiperná, takže dokázala unést bukové a jedlové kmeny, které jsou těžší než voda. Dobrý Archimédes si mnohých souvislostí nevšiml a již tehdy jsem ke starému Řekovi začínal pomalu ztrácet důvěru. Později jsem si ujasnil, že se mýlili i starý Isaac Newton, ctihodný Mayer se svým zákonem zachování energie a mýlili se i botanici se svým heliotropním zákonem (tendencí některých organismů vyhledávat sluneční svit, otáčet se za světlem.)

...Když mě pak začal starší kolega zasvěcovat do mého revíru (Schaumburg-Lippe u Steyrlingu v jižní části Horního Rakouska), začal se můj sen stávat tak krásnou skutečností, jakou jsem si ani v duchu nedokázal představit. Po celé dny a někdy i noci jsem se sám procházel lesem, abych tam vykonával službu myslivce a hajného. Tato činnost se mi jevila jako to nejkrásnější, co na tomto světě vůbec může být - a nezáleželo na tom, zda bylo pěkně, zda byla zima či zda pršelo.

...Náhle mi blesklo hlavou: Jak dokáže had plavat přímo jako střela, aniž by měl ploutve? Vzal jsem do ruky lovecký dalekohled, který jsem měl na krku, a pozoroval jsem jedinečné pohyby plovoucího hada v křišťálově čisté vodě. Pak had dosáhl druhého břehu, k němuž se vydal, a navzdory kluzké skále na něj bez větší námahy vylezl. A hned nato zmizel.
Chvíli jsem tam stál jako opařený. V duchu jsem si rekapituloval každou změnu pohybu hadího těla, vlnícího se jedinečným způsobem pod vodní hladinou. Jednalo se o kombinaci vertikálního a horizontálního vlnění Náhle jsem to pochopil.

Přirozenými regulátory vodních toků a jsou lesy a jezera. Lesy produkují svou půdou, která udržuje chlad (pouze přirozené smíšené lesy!) ve svém areálu konstantní pozitivní teplotní spád a v jeho důsledku vytváří rezervoáry spodní vody, jež brzdí odvod dešťových srážek. Chladné prameny, jež prýští z těchto rezervoárů spodní vody, zásobují chladnou vodou celé povodí, ochlazují jeho vodní masu a brání tím předčasnému odpařování vody cestou po proudu.

  • Je tím pozdržen i koloběh vody - její přechod ze země a jejího povrchu do atmosféry - a je prostorově protažen do větší dálky.

Rychlým odváděním vody po zemském povrchu (regulací vodního proudu) jsme dostávali velké vodní masy rychle zpět do atmosféry, čímž jsme vyvolali zvýšené množství srážek (přívalové deště) a vysoké vody (povodně) a kromě toho jsme zbavili vodu jejího hlavního účelu, jímž je pronikání do půdy.

Na horských pastvinách, kde dříve nebyl žádný problém, zda se na louce pase o sto kusů hovězího dobytka více či méně, perou se dnes chovatelé skotu o krmivo, které spotřebuje jeden kus. Dříve téměř nevyčerpatelné pastviny dnes najednou nestačí ani pro zlomek dřívějších stád.
Tento úbytek plodnosti půdy má svou příčinu jen a pouze ve zmíněné a známé skutečnosti, že klesla hladina spodní vody a že i nadále klesá. Půda, má-li poskytovat dobrý výnos, musí neustále získávat látky, které potřebují rostliny ke svému růstu. Zprostředkovatelem a nositelem těchto látek je však spodní voda, která neustále vynáší ve svém vnitřním koloběhu čerstvé výživné soli z nitra země na povrch. Pokud klesá hladina spodní vody, ustává i přísun živin přirozenou cestou. Umělé přihnojování a dvojnásobná píle mohou nahradit přirozený přísun živin jen částečně. Přirozené plodnosti a rozmnožovacích schopností nelze také dosáhnout používáním zahnívajících hnojiv, jež v sobě nesou zárodek rozkladu, a stejně tak není možné pomocí umělých hnojiv, jež v ohni ztratily všechen tuk a všechny živiny. Srážky, přicházející z atmosféry, představují pouze jakési zvlhčení. Živiny pro vegetaci v nich obsaženy nejsou. Samotná příroda není zodpovědná za trvalé vysýchání zemského povrchu, jež je důsledkem poklesu hladiny spodní vody. Zdá se, že to spíše probíhalo lidským přičiněním a že se to táhne po celou historii lidstva - i když nevědomky - že voda trvale klesá a s ní klesají i přírodní živiny.

Rabování lesů po první světové válce způsobilo vysychání horských pramenů a zpustnutí vysokohorských pastvin, což je dnes již nesporné.
Také ledovce se pomalu zmenšují. A kamzíci , kteří již ve vysokých polohách nenalézají díky značnému odlesnění nížin léčivé byliny, obsahující éterické oleje, začínají trpět prašivinou.

V solné komoře v oblasti Salzkammergut se nacházel vysoko v horách a uprostřed srázu jeden pramen. Podle názoru pastýřů a hajných byl tento pramen jedovatý. Byl označen jako mrtvá voda a ohrazen, aby se k němu nemohl dostat dobytek.
"Když se z tohoto pramene napijete, píchne vás na plicích a do tří dnů vás šest myslivců ponese do hrobu. Nechoďte k němu příliš blízko, neboť již pouhý dech tohoto pramene dokáže usmrtit člověka i dobytče" Tak pravil starý nadlesní a pokusil se mne odtáhnout od pramene. Dosáhl však tím pouze pravého opaku - probudil ve mně značný zájem. Horský pes barvíř, který pak náhle v nestřeženém okamžiku stanul u pramene a lačně se z něj napil mrtvé vody. Celou hodinu jsme pozorovali chování tohoto psa, nevykazoval však ani ty nejmenší náznaky, že by chtěl pojít. Spíše se zdálo, že má ještě větší žízeň a tak jsem mu nakonec ustoupil a uvolnil jsem mu obojek. Mohl se napít do sytosti. Kolem pramene jsme nalezli stopy kamzíků. Pramen byl obklopen vzácnými vysokohorskými bylinami, které po průchodu zanechávaly na mých botách olejovité skvrny, jež byly ostatně k vidění i na okrajích hladiny křišťálově čisté studánky.
Obzvlášť nápadné bylo krvavě červené zbarvení alpských růží, které obklopovaly pramen jako krvavě rudý koberec. Jejich lístky byly jako posypány zlatým prachem, který připomínal pod zvětšovacím sklem drobné šupinky. Ty šupinky bezpochyby obsahovaly kov.
Konečně jsem se té vody napil i já sám. Nejprve jsem si dal jeden opatrný doušek a pak jsem žíznivě pil dlouhými doušky. Zpočátku jsem ovšem pocítil jisté opojení, které však záhy vystřídalo nápadné osvěžení.
Tato voda nezamrzala ani v těch nejtužších mrazech, jež nezřídka dosahovaly až mínus 30°C. Staří lovci využívali takových pramenů k pokládání pastí na lišku, které pak přikryli a zastínili mechem. Železa pak nikdy nezamrzla a návnada zůstávala měkká a bez zápachu. Čím chladnější byla venkovní teplota, tím teplejší byla voda. Při mínus 30°C stoupala teplota vody až na plus 10°C, zatímco ve výjimečně horkých letních dnech teplota vody klesala, až se přiblížila anomálnímu bodu plus 4°C.
Popisovaná příhoda se odehrála těsně před 1. světovou válkou. Během války vznikl asi o 600 až 800 metrů níže rozsáhlý polom. Již následujícího roku začal pramen vysychat. Nápadné bylo úplné vymizení olejového povlaku. Voda začala být zvětralá a nejprve zmizely z jejího okolí léčivé byliny. Později zmizela i krátká ostřice, kterou kamzíci tak milují.
Náhle přišel do této oblasti, jež zůstávala dlouho ušetřena, mor, kterému postupně padli za oběť všichni kamzíci. Pokud se ještě udržely řídké kolonie kamzíků, vždy to bylo v bezprostředním okolí podobných pramenů. Ty je udržovaly při životě, když v jejich blízkosti či v nižší oblasti probíhalo mýcení.
Systematicky prováděným pozorováním jsem se tedy dopracoval k poznání, že voda nedokáže vzlínat vzhůru a její vnitřní napětí se neprojeví, když z ní začnou vypadávat těžké kovy, protože půda díky příliš rozsáhlému mýcení ztratí své napětí. Na prosvětlených a ohřátých mýtinách již nemohou růst léčivé byliny, obsahující kovy (fytominerály). Kamzíci již nemohou obnovovat svou krev, která udržuje nezbytné vnitřní napětí těchto vysokohorských zvířat. Těmito nepřímými projevy ztráty napětí nedokáže již zvíře obnovovat svou izolační kůži a následkem jsou rakovinné rozkladné a hnilobné procesy.
Voda si může udržet své vnitřní energie jen a jen díky pohraniční vrstvičce a jen díky ní dokáže vystoupit do takové výšky, že je připravena k plnohodnotnému výronu. Taková voda může být přiváděna do těla jen velmi obezřetně. Jinak proběhnou takové energetické kompenzace, že se zdá, jako by v této vysoce hodnotné vodě byl do slova a do písmene obsažen jed.

Pokud historie sahá, dá se vysledovat, že kdokoli se zabýval odhalováním tajemství vody, byl co nejrozhořčeněji potírán. Veškeré náznaky, jež objevujeme ve starých spisech a jež nám poskytují informace o povaze vody, jsou hned z následujícího vydání odstraněny.
Uchovávání tajemství vody je také prostředkem, jak získat peníze a jak si zajistit úroky. Úrok kvete pouze v nedostatkovém hospodářství. Jakmile bude problém s vodou vyřešen a jakmile bude možno vyrobit jakékoliv množství vody o požadované kvalitě na libovolném místě na světě, pak budeme schopni opět zúrodnit nedozírné plochy pouště, kupní cena potravin a hned nato i kupní cena strojní práce klesne na takové minimum, že se již nevyplatí s nimi spekulovat.

Uchovávání tajemství vody je proto tím největším kapitálem všech kapitálů a z toho důvodu je jakýkoliv pokus o jeho poodhalení hned v zárodku tvrdě a bezohledně udupán.
Odhalením tajemství vody bude konec veškerým spekulacím a vypočítavým záměrům s jejími plody, k nimž patří válka, zášť, závist, nesnášenlivost, a kastovnictví každého druhu a v každé podobě. Důkladné a úplné prozkoumání vody tedy znamená v nejdoslovnějším slova smyslu konec monopolů, konec jakéhokoliv ovládání.
Různé známky svědčí o tom, že již existovali lidé, kteří byli na stopě vznikání vody. Jak známo, staří Římané používali k umělému tvoření vody slámu nebo rohože z podobného materiálu. V oněch dobách dosahovala římská kultura největšího rozkvětu. Její pokles začal v okamžiku, kdy se ve městech začaly budovat vodní rezervoáry, lázně a takzvané akvadukty, jejichž prostřednictvím Římané zásobovali svá města vodou. Když se začaly upravovat přírodní vodní zdroje a když začala samotná voda přicházet nepřirozeným vedením o svou vnitřní životní sílu.

Znovu tedy stojíme před tajuplnou prasílou každé formy pohybu a každého tvůrčího pohybu, jež má svůj původ ve vodě. V prastarých časech byla "krev Země" nebo také ta obyčejná voda uznávána jako zprostředkovatel života.
Když položíme tvrdý a kompaktní křemen na prudké Slunce, vznikne pod touto překážkou o to více vlhkosti, čím tvrdší je kámen a čím ušlechtilejší kovy jsou v tomto minerálu obsaženy v tom nejjemnějším dávkování.

  • Tyto stopové prvky jsou základem stavby vody a v širším slova smyslu i základem stavby krve a mízy v těch nejrozmanitějších organismech, k nimž se počítají i minerály a kovy.

Od těchto pozorování, jež probíhala desítky let, přes poznatky, dosahované i skrze vysloveně neúspěšné pokusy, až k umělému strojnímu vodnímu prameni, vedla dlouhá a trnitá cesta. Touto cestou jsem musel projít, abych dokázal vodu uměle stvořit z říše vzduchu v jakémkoliv množství a v jakékoliv požadované kvalitě.
Žádné vodovodní potrubí nebude již nadále zapotřebí k tomu, abychom si uprostřed oceánu mořské vody či písečné pouště náležitě vyrobili tu nejušlechtilejší vodu.

https://www.nwoo.org/2013/09/25/viktor-schauberger-voda-energie-les-puda-uroda-med-cast-1/

Viktor Schauberger - voda, energie, les, půda, úroda, měď - 2.část

Úpadek řeky začal s kácením lesů švýcarských Alp v oblasti, kde Rýn pramení. Tím došlo k porušení rovnováhy a řeka se začala zanášet. Aby se zvýšila rychlost průtoku vody a aby bylo možné řeku čistit, byla její cesta napřímena.

Cesty životodárné vody

Viktor Schauberger se narodil 30. června 1885 v Rakousku v rodině, kde byla 400-letá tradice lesníků a která pocházela z německé aristokratické rodiny vlastnící půdu. Tato rodina v roce 1230 v Německu půdu ztratila. Viktor byl šťasten, že mohl pokračovat v rodinné tradici a jednou napsal: "Od mého nejranějšího dětství bylo mou nejvyšší ctižádostí stát se hajným jako můj otec, dědeček, pradědeček a před ním jeho otec." Jako chlapec projevil hluboký zájem o všechno, co mělo něco společného s přírodou. Potuloval se celý den v lesích kolem jezera Plockenstein, které byly téměř nedotčené lidskou rukou.

Zde se Viktor naučil věřit svému pozorování a intuici, stejně jako jeho otec a děd. Naučil se od nich, že rostliny a vegetace zalévaná vodou, která teče ve stinných horských oblastech, jsou bujnější a že pole zavlažovaná vodou dopravovanou na ně v noci dávají větší úrodu než sousední pole a louky. Díky svým výzkumům v dospělém věku byl Viktor schopen vysvětlit význam vlastností vody a navrhnout různé metody pro získání a udržování optimálních vlastností vody, co se týče její čistoty a vitality. Viktorovy znalosti vlastností vody se ukázaly být z ekologického a ekonomického hlediska užitečné. Během zimy roku 1918 několik vichřic vyvrátilo mnoho stromů na svazích kopců, zatímco níže v údolí města Linze lidé trpěli nedostatkem paliva. Všechna zvířata a muži byli během války odvedeni sloužit v armádě a nebyly zde žádné velké vodní cesty, po nichž by bylo možné dopravovat kmeny. Avšak Viktor byl schopen dopravit kulatinu malou říčkou, která protékala úzkými roklemi. Všiml si, že břehy, které byly rozbahněné zvýšením hladiny při tání sněhu, se rozšířily během jasných chladných nocí, kdy teplota vody byla nejnižší. Využívaje svých znalostí, Viktor počkal na dobu, až proud vody bude nejsilnější, což bylo během časných ranních hodin, když byl úplněk. Ve správný moment poslal dříví po vodě a jedné noci se mu podařilo z hor do dočasné vodní nádrže v údolí dopravit 1600 kubických metrů kulatiny.

Po 1. světové válce byl Viktor zaměstnán princem Adolfem Schaubergem-Lippe, který mu dal na starost více než 21 tisíc hektarů téměř panenského lesa v Berneau, Steyerling. Viktor svého zaměstnání využil pro výzkum lesů a jeho vodních toků. Jednou z prvních anomálií, s nimiž se setkával, byl dříve na vodu hojný horský potok, který neočekávaně vyschnul poté, co byla zbořena stará kamenná bouda, která stála nad jeho pramenem, jenž byl nyní vystaven slunečnímu světlu. V úvahu byla brána různá vysvětlení a nakonec padl návrh znovu postavit onu kamennou boudu. Brzy nato se pramen obnovil. Viktor nabyl naprostého přesvědčení, že voda zareagovala na stín lesa, odkud pramenila. Začal vodu vnímat jako životodárnou krev Země a domníval se, že jí musí být dovoleno, aby tekla svou přirozenou cestou, jestliže má zůstat nezkažená. Viktor došel k závěru, že vodní cesty mají tvar klikatých křivek a jsou zastíněny břežními porosty, aby byly chráněny před přímým slunečním světlem. To znamená, že nízká teplota a přirozený tok jsou podmínky nutné k tomu, aby si voda udržela svoji podpůrnou a nosnou sílu.

Další fenomén, který uchvátil Viktorovu představivost, pocházel z jeho pozorování, že pstruzi měli schopnost skákat vysoko z vody se zjevně malým úsilím. Tento fenomén se opět objevoval za jasných měsíčních nocí. Při jedné takové příležitosti, kdy čekal, aby chytil pytláka, si všiml způsobu, jak obzvláště velká ryba využila vodního proudu a vyskočila do výšky a proti proudu. Po desetiletích takových pozorování Viktor došel k závěru, že přirozené vodní cesty umožňují vytvořit proudy, které tečou opačným směrem než vodní tok. A těchto proudů využívají pstruzi. "Ve vhodně vytvořené kaskádě může být takový proud rozeznán jako kanál světla ve vodním proudu. Pstruh takové proudy vyhledává a je vymrštěn, jako kdyby byl ve vodním víru. Opakování tohoto fenoménu dalo vzniknout Viktorovým novým myšlenkám ohledně pohybu: "Nevěřil jsem svým očím, když jsem náhle uviděl kámen, veliký téměř jako lidská hlava, jak se pohybuje po kruhové dráze stejným způsobem jako pstruh předtím, než vyskočil z vody. Kámen byl ve tvaru vejce. V příštím okamžiku byl kámen na hladině vody a kolem něho se rychle vytvořil kruh ledu. Vypadalo to, jako kdyby plaval na hladině osvětlené měsícem v úplňku. Potom druhý, třetí, následovaný dalšími kameny, které se pohybovaly stejným způsobem. Nakonec byly na hladině téměř všechny kameny stejného vejčitého tvaru. Další kameny nepravidelných nebo hranatých tvarů zůstaly dole a nepohybovaly se. V té době mě přirozeně nenapadlo, že se jednalo o případ synchronicity událostí, která vedla k jedinečné formě pohybu. Tento pohyb překonává gravitační síly a kamenům pravidelného tvaru umožňuje vystoupit na vodní hladinu."

Viktor později využil těchto pozorování, aby začal konstruovat zařízení na výrobu energie, která pracovala v harmonii s přírodou a neprodukovala toxické emise. Pro Viktora je příroda nejlepším učitelem, takže úkolem technologie není opravovat přírodu, ale napodobovat ji: "Nejdříve přírodu pochop a potom ji okopíruj."

Roky po válce přinesly radikální změny ve způsobu, jak byla využívána půda, docházelo k odlesňování a půda byla intenzivně obhospodařována. Ekologické změny, které to přineslo byly nejdříve patrné podél vodních toků. Odstranění lesních porostů a bohaté vegetace podél břehů způsobilo ohřívání a vysušování půdy. Voda padající jako déšť stále obtížněji pronikala do půdy. Za přirozených podmínek voda pronikající stále hlouběji do půdy se rychle ochlazuje dokud hmotnost masy vody nad ní není vyrovnána tlakem vody odvedené do hloubky. Spodní voda je ohřáta zemským teplem a tlačí se nahoru, protože její hustota klesá. Během tohoto ohřívání voda na sebe váže kovy a soli, zvláště důležitý je uhlík. Molekuly vody/páry se rozloží na CO+H2. Oddělení kyslíku od molekuly vodíku vytváří plyn, který je nutný pro vytlačení vody vzhůru k zemskému povrchu jako prameny nebo dokonce jako velké gejzíry. Během tohoto procesu je sůl rozložena a odnesena plynem k vrstvám blízko povrchu, kde se ukládá vlivem chladícího efektu vegetace. Tento proces dozrávání vody a obohacování půdy je porušen, když jsou vykáceny stromy a odstraněny rostliny, což vede k několika nerovnováhám:

Půda potřebuje stále více umělých hnojiv, která se dostávají do vody, což vede k různým katastrofám.
Hladina vody nestoupá, protože nedochází k neustálému mísení studené povrchové vody s ohřátou vodou ze spodních vrstev.
Když pramen vyschne, voda je náhradním způsobem čerpána z podzemí, ale podle pozorování a výzkumů Viktora Schaubergera je tato voda nevyzrálá, protože neprošla svým úplným přirozeným cyklem, a je nevhodná, aby ji pili lidé a zvířata a byly jí zavlažovány rostliny.
Taková nevyzrálá voda nemá oživující účinky vody, která je vytlačována k povrchu tepelnými procesy, protože nenese soli a minerály, které dodávají sílu a vitalitu.
Nevyzrálá voda má podle Schaubergera vyluhovací účinky odvádějící z okolních organismů minerály.
Čerpání nevyzrálé vody způsobuje riziko vyčerpání rezerv podzemní vody.

Viktor dále studoval pokles hladiny řeky Rýna a došel k závěru, že je to jasný příklad tragických účinků odlesnění a regulace vodních toků. Ztýraná a degenerovaná dnešní řeka byla kdysi mohutnou řekou s křišťálově čistou vodou s viditelností do hloubky několika metrů. "V noci, kdy nosná síly vody byla největší, kameny strhávané proudem dolů do sebe narážely skřípaly a vydávaly žhnoucí žluté světlo z říčního dna, které dalo vzniknout lidovým pohádkám o skřítcích, kteří ve svých kovárnách na dně Rýna vyráběli podivuhodné šperky. Richard Wagner ve své opeře Rhinegold použil tento příběh jako ústřední téma." (str. 45 tamtéž). Úpadek řeky začal s kácením lesů švýcarských Alp v oblasti, kde Rýn pramení. Tím došlo k porušení rovnováhy a řeka se začala zanášet. Aby se zvýšila rychlost průtoku vody a aby bylo možné řeku čistit, byla její cesta napřímena.

To přineslo více erodovaného materiálu proudem dolů a tento proces se opakoval, dokud řeka nebyla úplně napřímena a nezačala se zanášet celá řeka. Vykácením lesů na počátku se akumulační a chladící účinky lesa ztratily. Protože dešťové srážky se neměly kde akumulovat, všechna dešťová voda stekla najednou, poničila břehy řeky a okolní půdu. To způsobilo, že bylo nutné vybetonovat a neustále opravovat říční břehy a bagrovat dno. Každý velký liják v horách způsobil zvýšení vodní hladiny v řece, která svým proudem strhávala štěrk a půdu. Viktor, který byl znepokojen těmito důsledky, posílal dopisy a články německým autoritám, v nichž kritizoval jejich metody a zároveň navrhoval alternativní opatření: "Snížení úrovně Rýna o 4 až 6 metrů je jednoduše otázkou zvýšení průtočnosti řeky. K ní patří regulace teploty vody a bude stát pouze zlomek nákladů požadovaných u obvyklých metod prevence povodní. Je nesmyslné pokoušet se prohloubit koryto. Jedna povodeň stačí k tomu, aby se opět naplavilo, co bylo vybagrováno. Musí se počítat s tím, že Rýn každoročně naplaví kolem 100.000 krychlových metrů bahna a štěrku. Stejně tak každé zvýšení říčního břehu způsobí nebezpečí protržení, které je vlastně nevyhnutelné, když dojde k povodni a voda je teplá. Nabízím provedení navrhovaných opatření. Za malou cenu bude nebezpečí povodní navždy odvráceno. Nežádám o platbu, dokud hladina Rýna neklesne zhruba o dva metry." Autority Viktorovu nabídku nepřijaly a dodnes pokračují v tradičních metodách správy řeky.

Viktor Schauberger - voda, energie, les, půda, úroda, měď - 3.část

Vynálezy Viktora Schaubergera - Stroj prý při startu modrozeleně zářil a při přistávání vydával stříbřitou záři. V mnichovské publikaci Das Neue Zeitalter se roku 1956 psalo, "Viktor Schauberger byl vynálezce a objevitel nové pohonné síly - imploze, která pouze s použitím vzduchu a vody je schopna vyrábět generovat světlo, teplo a hnací sílu. "Vynálezy Viktora Schaubergera

Později ve svém životě, poté co byl svědkem zhoršování stavu půdy a vodních cest, Viktor vytvořil řadu vynálezů, napravujících katastrofy způsobované industrializací. Z pozorovatelných problémů s životním prostředím Viktor vyvodil, že zde musí být zásadní konstrukční chyba v technologii, která způsobuje takové otřesy v přírodě nebo minimálně produkuje tak chabé výsledky. Například parní a spalovací motory pracují s padesátiprocentní nebo ještě menší účinností. Jako vždy, podíval se do přírody a našel odpověď. Zjistil, že tyto škodlivé technologie používají špatný druh pohybu. Příroda často používá hyperbolickou spirálu, která je zevně dostředivá a vnitřně se pohybuje směrem ke středu, takový spirálový pohyb najdeme u spirálových mlhovin galaxií v kosmu, v přirozeném toku vody, krve a mízy. Zatímco odstředivá síla používaná současnou technologií se v přírodě vyskytuje v jejích destruktivních aspektech, při příležitostech rozptylování energie, tlačíc médium od středu na okraj po přímých liniích. Částice média jsou nejdříve oslabeny a potom rozptýleny a zničeny. "Příroda používá tento proces k rozložení komplexů, které ztratily vitalitu nebo zahynuly." (str. 77 tamtéž) Pro dostředivý pohyb po hyperbolické spirále je příznačný pokles teploty, smrštění a zhuštění, zatímco pro odstředivý pohyb je charakteristické zvýšení teploty, rozpínání a exploze. "V přírodě dochází k neustálému přecházení od jednoho druhu pohybu k druhému, ale jestliže dochází k rozvoji, potom pohyb růstu musí převládat."
Biotechnologie

Viktor zkoumal nové motorové palivo, které by mohlo být použito v obyčejných spalovacích motorech, ale bez nebezpečných odpadních produktů. Objevil, že voda při konstruktivním hyperbolickém pohybu má schopnost přivodit syntézu uhlovodíků vhodných jako palivo. Při Viktorových experimentech byla "voda rozprášena do válce a bylo přidáno určité množství přírodního kyslíku, mírný tlak a teplo vyvinuté pohybem pístu vzhůru byly dostačující pro přeměnu vysoce účinné vody na plyn." V letech 1931-53 Viktor pokračoval v práci na konstrukci stroje určeného k výrobě energie přímo ze vzduchu a vody. Jelikož se nedobral hmatatelných výsledků, obrátil svoji pozornost zpět ke schopnosti pstruhů skákat v horských bystřinách a pokoušel se využít energie vody.

Došel k závěru, že voda, proudící v horských potocích, vytváří dostředivý spirálový pohyb. Tento pohyb, kombinovaný se stopovými prvky obsaženými v hornině, mění vodu na "mladou" vodu, která reaguje s okolním proudem vody a vytváří sekundární systém cirkulace vody. Regulací tlaku vody v potoce pstruh může buď nehybně stát, nebo se rychle pohybovat proti proudu. Viktor byl v té době bez práce a bylo mnoho lidí, kteří si přáli, aby ve své činnosti nepokračoval, ale i za těchto obtížných okolností se pustil do konstrukce stroje, který měl napodobit pstruzí fenomén. Viktor pracoval sám na stroji, který by vytvářel reakci na atomové úrovni, s podobnými výsledky jako u experimentů s hydro-fúzí. Avšak místo hrubého stlačování atomů plynného vodíku za účelem vytvoření hélia a uvolnění energie Viktor chtěl "sešroubovat" dohromady vodu a vzduch bez odporu stejným způsobem, kterého si všiml v přírodě.

Jeho vynález byl vyvinut v domácí elektrárnu, v níž malý výkon elektrického motoru byl mnohokrát znásoben ve vírové turbíně a použit k pohonu většího elektrického generátoru. "Úkolem spirálovité části tohoto přístroje bylo zesílit vstupní energii. Voda, která vytékala z výstupního otvoru, byla přiváděna do horní části systému a byla recirkulována. Schauberger tvrdil, že voda se zdvihala proto, že byla silně nabita biologickým magnetismem, který negoval gravitaci.

Viktor si také všiml, že ptáci - podobně jako pstruzi - se pohybují vzduchem pomocí hyperbolického, dostředivého spirálového pohybu, když vzduch za letu proudí skrze jejich peří, přičemž při tahu vzhůru je vytvářena silná proti cirkulace, která ptáka nese dopředu a vzhůru. S použitím této hypotézy Viktor vyvinul letecký motor, který měl pracovat na stejném principu jako jeho vírová turbína s použitím vzduchu jako zdroje energie. Motor by nasával vzduch, který by za letu byl použit k pohonu, a současně ve směru pohybu vytvářel vakuum a mohl se bez odporu pohybovat. Na začátku 2. světové války začal Alois Kokaly spolupracovat s Viktorem, který v té době vyvíjel létající objekty poháněné biotechnickými prostředky. Tyto konstrukce byly převzaty Hertlem, jistou průmyslovou společností, a byly zprávy, že energii produkovanou tímto neobvyklým mechanismem bylo obtížné řídit, jeden z těchto strojů proletěl střechou továrny. V roce 1943 byl Viktor odveden do války a po krátké době, kdy sloužil jako velitel výsadkové jednotky, odešel konstruovat ponorku na stejném principu, jako byla jeho turbína. Viktor byl povolán Himlerem, aby ve svém výzkumu pokračoval v koncentračním táboře u Mauthausenu. Byl pověřen vedením vědeckého týmu techniků a fyziků, kteří byli vybráni mezi vězni, nebo mohl být pověšen. Viktor pracoval na vysoké škole SS a trval na tom, aby s jeho pomocníky nebylo zacházeno jako s vězni. Začalo intenzivní období studia, které vedlo k zahájení programu "létajících talířů" poháněných Schaubergerovou turbínou. "Po velmi důkladném vyšetřování vysokým důstojníkem, jsem byl vzat do ochranné vazby a hlídán nejméně šesti policisty po dobu šesti měsíců. Důležitá část přístroje byla nalezena v mém bytě Rusy." Když Rusové Viktorův byt opouštěli, vyhodili ho do povětří. Pravděpodobně to udělali proto, aby zničili informace, které mohli přehlédnout. Viktor pracoval s řadou ruských zajatců, kteří byli později vráceni do Sovětského svazu. Existovaly domněnky, že k rychlým pokroků Rusů v raketové technice přispěly také Viktorovy myšlenky. V roce 1956 Viktor o svých zážitcích bezprostředně po válce napsal: "Na konci války jsem byl téměř rok uvězněn americkými okupačními silami z důvodu mých znalostí výroby atomové energie. Po mém propuštění mi bylo, pod hrozbou opětovného uvěznění, zakázáno provádět jakýkoli výzkum na poli atomové energie, i kdyby se to týkalo nových aspektů této technologie. Po podepsání mírové smlouvy na Dálném Východě jsem ve své práci opět pokračoval. Jelikož jsem na konci války přišel o všechen svůj majetek, práce pokračovala pomalu. Byla mi odmítnuta jakákoli zahraniční finanční pomoc, což bylo důvodem pro zpoždění výroby funkčních modelů, ale jakmile byly uděleny patenty, věc se vyřešila." Po svém propuštění se Viktor přestěhoval do Lince a s omezenými finančními prostředky obrátil svoji pozornost k výzkumu v zemědělství. Viktor napsal: "Zemědělci pracují ruku v ruce s našimi lesníky. Krev Země se neustále oslabuje a úrodnost půdy se snižuje. Zemědělci si naštěstí uvědomují nutnost hnojit, ale nyní vstupují na scénu chemici a po polích rozhazují chemikálie.

Za pouhých několik let se objevily důkazy, že půda zpracovaná umělými hnojivy se redukuje na strusku. Je to další důkaz, že člověk pracuje proti Přírodě a bezstarostně blokuje poslední zbývající zdroj výživy - kapilární systém půdy. Pole, která dříve sedlákům dávala nadbytek úrody, začala degenerovat. Intenzivně hledal řešení, jak obnovit kapilární systém v půdě. Nyní se stejná věc děje v našich lesích. Navenek se zdá, že všechno zraje a prospívá, jak má, ale to je jen pozlátko. Plodiny vyrůstají ze zkažené půdy, prohnilé ovoce způsobuje rakovinu."

Pro Viktora se proces růstu točil kolem nabíjení a následného vybíjení energie. Růst způsobuje rovnováha nábojů rozdílných polarit mezi atmosférou a zemí. Jestliže má být náboj využit, musí být mezi oběma polaritami nějaká izolace, jinak je to pouhý destruktivní zkrat. Viktor se velmi podrobně zabýval touto izolací a popsal ji jako pokožku, kterou Země kolem sebe musí mít, a je důležité, aby země nikdy nebyla ponechána holá, ale vždy musí být pokryta vegetací nebo něčím jiným. Došel k závěru, že když les již nemůže být zdrojem dobré vody a jestliže vodní toky jsou nepohyblivé, voda již nemůže vytvářet zemní elektřinu. To podporuje vytváření organizmů vyvolávajících nemoci, parazitů, virů a bakterií a snižuje se kvalita úrody. V eseji otištěné v "Natural Farming" Viktor popisuje starého sedláka považovaného za podivína, přestože se žádný z jeho sousedů nemohl pochlubit tak dobrou úrodou. Viktor píše, jak jednoho dne viděl starého sedláka, jak stál před velkým dřevěným sudem a míchal s jeho obsahem pomocí velké vařečky a přitom zpíval do sudu hudební stupnici od fistule po kontrabas. Když zpíval stupnici vzhůru, míchal obsah sudu proti směru hodinových ručiček. Když jeho hlas šel do hloubky, změnil směr rotace. Když Viktor přišel blíž, viděl, že sud je plný čisté vody, do níž sedlák házel kousky hlinité půdy, zatímco nepřestával míchat.

Když sedlák skončil, nechal to kvasit. Z rozhovoru se sedlákem Viktor zjistil, že hlína míchaná ve studené vodě s kyselinou uhličitou získanou ze vzduchu, která je potom správným způsobem míchána, získá neutrální napětí. Když byla potom touto neutrálně nabitou vodou pokropena čerstvě uvláčená a osetá pole a nechala se vypařovat, zbyl povlak neobyčejně jemných krystalů, které nesly záporný náboj. Tyto krystaly přitahují paprsky ze všech stran a potom je opět vyzařují. Tato jemná membrána, fialově zbarvená, nacházející se mezi geosférou a atmosférou, funguje jako filtr, který dovoluje jen paprskům o nejkratší vlnové délce, aby vstupovaly de země a opouštěly ji. Sedlák mluvil o této membráně jako o panenské bláně. Díky ní má semeno v půdě téměř konstantní teplotu +4 st. C a dokonce v nejsušších obdobích roku půda zůstává chladná a vlhká. Při této teplotě jsou optimální podmínky pro růst rostlin a výnosy jsou o 30% vyšší než tam, kde je půda obdělávána běžným způsobem.

Viktor se od tohoto sedláka naučil i další techniky. Důležité bylo při orbě nepoužívat železný pluh a brázdy měly mít pravý úhel vzhledem k slunci. Viktor se rozhodl vypátrat reálný základ těchto tradic. Pečlivým pozorováním Viktor zjistil, že když byl použit železný pluh, teplo generované oráním způsobilo změknutí vrchní vrstvy železa, takže se do půdy dostal železný prach. Tyto částečky železa způsobily vybíjení elektrického napětí mezi vláhou, půdou a atmosférou a tak byla země ochuzena o svůj růstový potenciál. Fyzický pohyb při orbě a účinky železného prachu vedly k vysoušení a ohřívání půdy, což je škodlivé pro její úrodnost.

Viktor reagoval na své objevy tím, že se zaměřil na použití mědi, protože půda bohatá na měď zadržuje vláhu. Rozhodl se vyzkoušet železný pluh pokovený mědí a výsledky byly velmi příznivé pro měď, protože se úrodnost zvýšila o 17-35%. Když tuto metodu aplikoval na velké farmě nedaleko Salzburgu, úroveň produkce vzrostla dokonce o 50%. Na farmě v pahorkatině nedaleko Kitzbhulu se vedle kvantity zvýšila také kvalita, plodiny byly odolné proti škůdcům, zatímco sousední farmy byly jimi napadány a požadavky na dusičnany v půdě byly omezeny. V průběhu let 1951-52 byly na stanici pro zkoušení umělých hnojiv prováděny testy s použitím strojů vyrobených ze železa, ze železa s přidaným síranem měďnatým a na třetí ploše pouze z mědi. Opět se ukázalo, že měděné stroje měly pozoruhodné výsledky.

V roce 1948 Viktor podepsal kontrakt s jednou společností v Salzburgu na výrobu velkého množství měděných pluhů. Avšak než bylo uzavření smlouvy dokončeno, Viktor byl navštíven ředitelem salzburského finančního úřadu. Účelem ředitelovy návštěvy bylo získat určité procento z Viktorova zisku, protože v té době pobíral podíl ze zisku průmyslu na výrobu dusičnanů za povzbuzování sedláků, aby používali více umělých hnojiv. Kdyby sedláci vyměnili své pluhy za měděné, poptávka po dusičnanech by se neustále snižovala, a tak ředitel žádal kompenzaci. Viktor se rozhněval a vyhodil ho. Avšak krátce poté byla smlouva touto společností vypovězena a zástupci z místní zemědělské společnosti začali zemědělce varovat před používáním měděných pluhů, protože by to vedlo k nadprodukci a následnému poklesu cen.

Avšak v roce 1950 Viktor, Rosenberger a ještě jeden inženýr obdrželi patent na metodu potahování aktivního povrchu zemědělských strojů mědí. Viktor dále pokračoval ve vývoji svého pluhu, všímal si jeho pohybu půdou a soustředil se na to, zda konvenční pluh funguje správně z biologického hlediska. Opět pracoval na principu, že půda by se měla pohybovat dostředivým způsobem a na základě pozorování přírody zkonstruoval spirálovitý pluh založený na pohybech krtka. Stočené lopatky pluhu znamenaly, že ten pronikal do půdy téměř bez odporu, v důsledku čehož nedocházelo k zahřívání půdy, které vedlo ke ztrátě půdní vlhkosti, vlivem tření a tlaku. Účelem konstrukce spirálovitého pluhu bylo pouze obracení půdy. Viktor byl proti hluboké orbě, protože se tím pouze narušovala práce mikroorganismů a převracela přirozená úroveň vrchní půdy.

Zdá se, že z Viktorových návrhů pro udržování teploty a vlhkosti půdy s použitím mědí potaženého spirálovitého pluhu by měly největší užitek suché oblasti země, které se díky změnám na zemi stávají stále suššími a jejich obyvatelé mají stále větší nedostatek potravin a pitné vody. Mezitím v industrializovaném světě stéle větší používání a následná potřeba umělých hnojiv degraduje a otravuje půdu a pitnou vodu.

Viktor také navrhnul způsob vytváření kompostu, který zvyšoval vitalitu půdy a její odolnost proti škodlivým mikroorganismům a chorobám rostlin. Byl zásadně proti používání fosfátu, protože to je vedlejší produkt pecí, který odčerpává půdě její sílu, a jakýchkoli umělých hnojiv, jež se vyrábějí s použitím ohně nebo vysoké teploty. Ty podle něho narušují životní procesy a produkují potraviny, které jsou při dlouhodobé konzumaci škodlivé lidskému tělu, vysávají fyzickou a duševní energii osobě, jež je jí.

Viktor také věnoval mnoho pozornosti návrhům vodovodních trubek, které vodě umožňovaly spirálový pohyb. Tyto trubky se měly samozřejmě vyrábět z vhodných ekologických materiálů.

V roce 1952 Viktor a jeho syn Walter byli pozváni na technickou univerzitu ve Stuttgartu profesorem Popelem, který se zabýval řízením vodních zdrojů, aby se podílel na jejich experimentech. Původním záměrem bylo zdiskreditovat Viktorovy myšlenky, ale v průběhu výzkumů byl profesor překvapen, že výsledky potvrdily Viktorovo chápání vlastností a principů vody a jejího pohybu.

V zimě 1957/58 Viktora navštívili dva Američané, kteří k němu přišli díky nedávné publicitě o jeho implozivním stroji (odstředivé turbíně). Viktor dosud pracoval na zdokonalení této konstrukce, k níž se veřejně přihlásili odpůrci jaderné energie jako k alternativnímu zdroji energie. Zanedlouho potom, v červnu téhož roku, byli Viktor a jeho syn pozváni do Texasu na tříměsíční návštěvu za účelem zkoumání jeho práce. Viktorova dokumentace, modely a přístrojové vybavení byly také převezeny do USA. Oba Schaubergerové byli ubytováni v izolaci v texaské poušti během nejteplejších měsíců roku. Výsledky výzkumů byly poslány expertu na atomovou technologii k analýze, který jejich výsledky stoprocentně potvrdil. Po třech měsících Viktor projevil přání vrátit se domů, ale jeho hostitelé se zdráhali nechat ho odjet po takových uspokojivých výsledcích. Chtěli, aby Schaubergerové zůstali příštích pět let. O měsíc později, v září, po mnoha Viktorových stresech mu bylo řečeno, že může odjet domů, když bude souhlasit se svou výukou angličtiny. Dostal 30 minut na rozmyšlenou. Viktor pod nátlakem souhlasil a jeho syn byl také požádán o podpis kontraktu, což odmítl udělat, protože jako by ho to jako hosta podrobilo americkým zákonům. Smlouva také obsahovala pasáž, která znemožňovala, aby jakákoli práce Viktora Schaubergera byla předána komukoli kromě Mr. Roberta Donnera, včetně jeho myšlenek a vědomostí z minulosti, současnosti a budoucnosti. Ačkoli byli svým zážitkem otřeseni, Viktoru a jeho synovi nebylo dopřáno klidu, dokud nepodnikli devatenáctihodinový let domů. Naneštěstí Viktor ztratil vůli k životu a o pouhých pět dní po návratu domů 25. září 1957 Viktor zemřel v Linci ve věku 73 let. Zoufale neustále opakoval, "Všechno mi sebrali, nepatřím dokonce ani sám sobě."

Viktor zasvětil svůj život vodě, lesům, půdě a neporušenosti a řádu Přírody. Ačkoli neměl akademické vzdělání, jeho spisy a dobrozdání potvrzují jeho široké vzdělání a jeho výzkumy odrážejí jeho rozsáhlé znalosti fyziky, chemie a hydrologie. Jednou byl požádán, aby vysvětlil, z čeho pramení jeho autorita a vědomosti. Odpověděl, že ho nikdo neučil, ale měl výhodu dědictví, kterou definoval následovně: "Všechno je korpuskulární, dokonce i energie a světelné vlny. Hmota je inertní energie. To se týká i krve, která je materializovaným tokem energie od minulých generací, přes současnou k budoucím generacím. Tento tok není přerušen smrtí osoby, ale je přenášen jeho potomky dále. Avšak tato energie může degenerovat, například používáním negativní technologie, takže myšlenky a názory, které se lidské bytosti akumulovaly tisíce let, se ztratí. Je možné, aby osoba, která má výhodu tohoto daru, čerpala z celé zásoby vědomostí, které shromáždily předchozí generace."

Víme určitě, že Viktor Schauberger, byl zapojen do vývoje létajících disků, a že jeden z nich byl v roce 1945 zkoušen nedaleko Prahy, jak Schriever tvrdil. Jeho experimentální prototypy byly založeny na levitaci. Viktor Schauberger, který se narodil v roce 1885, považoval přírodu za svoji největší učitelku, přestože se domníval, že mnoho věcí na světě je ve stavu zmatku. V lesích podél řek studoval to, co považoval za životodárnou energii, vodní a vzdušné víry. Přel se, že "převažující technologie používá špatné formy pohybu. Je založen na entropii - na pohybech, založených na ničivých silách přírody a na rozkladu materiálů. Avšak pro vytváření pořádku a nový růst příroda používá odlišný druh pohybu. Převažující technologie založená na explozi - spalování paliva a štěpení atomů - naplňuje svět rozpínavým, odstředivým pohybem, generujícím teplo." Viktor Schauberger věřil, že k výrobě energie je místo toho možné použít dostředivý pohyb, generující chlad, síly, které příroda používá k stavbě a oživování hmoty. Dokonce i hydroelektrárny, řekl Schauberger, používají destruktivní pohyb - tlačí vodu a prohánějí ji skrze turbiny. Výsledkem je "mrtvá voda". Postavil sací turbíny, o nichž se domníval, že vodu oživují a osvěžují, a výsledkem je čistý a životodárný proud vody.

Viktor Schauberger také vyráběl elektrickou energii pomocí jedinečné sací turbíny, používající implozivních principů, které byly později použity pro systém pohonu a aplikovány na vzduch. Jeho práce upoutala pozornost Adolfa Hitlera , který řekl: "ano, hledám novou energii, která jednou musí opět nastolit harmonii s přirozeným řádem věcí. To je můj program."

Krátce před schůzkou Hitler, jako říšský kancléř, dal svým dvěma zástupcům své příkazy. Ti dva měli přijít projednat plán Hermanna Göringa. A potom řekl, "Viktore Schaubergere, budeš mluvit se dvěma zástupci Říše a zítra, nejpozději do tří dnů, se uskuteční druhá schůzka. A můj otec těmto dvěma zástupcům Říše řekl: "Považuji tento plán za fascinující. Ano, my Němci založíme zcela novou vědu."

Hitler chtěl, aby Schauberger dohlížel na stavbu nového létajícího stroje, který by se vznášel bez spotřeby jakéhokoli paliva. Tato myšlenka nového vzdušného plavidla byla založena na objevu, který Schauberger učinil před několika lety. Jednalo se o metodu vytvoření zóny nízkého tlaku na atomické úrovni. Vědec tvrdil, že toho dosáhl v laboratoři, když jeho prototyp radiálně a axiálně roztočil vzduch nebo vodu, přičemž v okolí poklesla teplota. Schauberger tuto sílu pojmenoval jako diamagnetická levitační síla a poznamenal, že příroda používá tuto sací sílu při tvorbě počasí, ke stabilizaci sluneční fúze, atd.

Schauberger dostal k dispozici tým vědců, aby mu pomáhal při jeho práci, a trval na tom, aby se s těmito vědci zacházelo jako se svobodnými lidmi a ne jako s vězni nacistů. Během jejich práce však jejich ústředí bylo bombardováno, a proto byli přemístěni do Leonsteinu. Zdokonalili létající disk poháněný Schaubergerovou turbinou, která nasávala vzduch dovnitř talíře, kde rotoval a vyvíjel obrovskou levitační sílu.

Schaubergerův prototyp byl potom rozvinut do podoby dopravního prostředku známého jako Disk Belluzzo-Schriever-Miethe, stroje o průměru 22 stop. Tyto stroje létaly rychlostí větší než 2000 km/h a bylo plánováno, že v budoucnu budou dosahovat rychlosti přes 4000 km/h. Do roku 1945 mohl dosahovat rychlosti 1300 mil za hodinu a výšky 40.000 stop za méně než tři minuty.

Stroj prý při startu modrozeleně zářil a při přistávání vydával stříbřitou záři. V mnichovské publikaci Das Neue Zeitalter se roku 1956 psalo, "Viktor Schauberger byl vynálezce a objevitel nové pohonné síly - imploze, která pouze s použitím vzduchu a vody je schopna vyrábět generovat světlo, teplo a hnací sílu."

V publikaci se dále psalo, že první létající disk bez posádky byl testován v roce 1945 nedaleko Prahy. Disk byl schopen se bezhlučně vznášet ve vzduchu a byl schopen létat dozadu stejně rychle jako dopředu. Dále se zde uvádělo, že jeho průměr byl 50 metrů.

Další důkaz na podporu této události se objevil o dva roky dříve v interview, které se 18. listopadu 1954 objevilo v Zurišském Tages Anziegeru. Jistý George Klein, tvrdil, že 14. února 1945 byl svědkem zkoušení létajícího talíře, který během tří minut dosáhl výšky 30.000 stop a byl schopen cestovat rychlostí několika set mil za hodinu. Během Interview Klein poskytl další informace o vývoji disků a tvrdil, že některé práce probíhaly v Peenemünde, kde se vyvíjely rakety V-2 a kde byl ředitelem Werner von Braun. Klaun také řekl, že stability stroje bylo dosahováno použitím gyroskopu; stejnou metodu použil tým Braun- Dornberger. Výzkum se potom přesunul do podzemního zařízení Mittelwerke blízko Nordhausenu v pohoří Harz.

Také Bible o vývoji atomové bomby, Jasnější než tisíc sluncí, tyto události také potvrzuje: "První z těchto létajících talířů, jak byly později nazývány - kruhového tvaru, o průměru nějakých 45 yardů - byly stavěny specialisty Schrieverem, Habermohlem a Miethem. Poprvé byly poslány do vzduchu 14. února nad Prahu a během tří minut dosáhly výšky téměř 8 mil. Dosáhly rychlosti 1250 mph a při následujících testech bylo dosaženo dvojnásobné rychlosti." Američané později objevili, že Hitler měl nejen tajnou zbraň, ale měl i to, čemu se nyní říká UFO nebo kosmická loď. Měl již jedno dokončené na rýsovacím prkně a postaven prototyp, který dosahoval rychlosti 1200 mil za hodinu. Vertikální start, změna směru o 90 stupňů, podobně jako u helikoptéry, to všechno bylo nadřazené všemu, co v té době měly spojenecké síly. Nacistické okultní společnosti byly zapojeny do vývoje takových nekonvenčních letadel ve tvaru talíře. Jedna z nich, Společnost Vril údajně získávala zprávy pomocí channelingu od mimozemské civilizace ze solárního systému Aldebaran a plánovala vyvinout kosmickou loď, která by byla schopná umožnit fyzický kontakt s tamní civilizací.

Při pozorování vodního proudu zjistil, že přirozeně tekoucí voda sleduje zcela určité pohybové formy, a že tyto formy mají rozhodující význam jak pro nosnou sílu vody, tak i pro to, jak dlouho voda zůstane čerstvá. Tyto přirozené dráhy pohybu s sebou přinášejí výstavbu a zachování; naproti tomu nepřirozený pohyb a také nedostatek pohybu způsobují hnilobu a rozklad. Roku 1922 postavil Viktor Schauberger ve Steyrlingu v Horním Rakousku na základě těchto poznatků zařízení pro plavení dřeva, které tehdejší odborný svět nejprve odbyl jako nesmysl. Ovšem po zprovoznění tato soustava sklidila velký obdiv. Z celé Evropy se sjížděli odborníci, aby si zařízení prohlédli. Schaubergerovi se podařilo snížit přepravní náklady na kubík dřeva z dosavadních 12 šilinků na 1 šilink.

Tajemstvím tohoto zařízení pro plavení dřeva byl zvláštní tvar žlabu. Měl polovejčitý průřez a byly v něm navíc umístěny dřevěné latě tak, aby se voda dostávala do točivého pohybu. Tento rotační pohyb způsoboval, že voda vytvářela ve směru proudu vír, který se vždy pohyboval zhruba uprostřed žlabu. Do tohoto víru byly vtaženy plavené kmeny. Vír je během plavení udržoval ve středu žlabu, takže se kmeny téměř nikdy nevzpříčily. Navíc tento vířivý pohyb vytvářel ve vodě dodatečný vztlak, takže mohly být při teplotě vody blízké 4° C plaveny i kmeny, jejichž specifická hmotnost byla větší než specifická hmotnost vody. Na mnoha místech zařízení byla zahřátá voda držící se na povrchu vypouštěna a nahrazována čerstvou studenou vodou. Přitom pomohly také staré zkušenosti Schaubergerových předků. Viktor Schauberger například uvádí: "...můj otec dopravoval na velké vzdálenosti statisíce krychlových metrů bukového dřeva, přičemž nikdy nenechával tuto práci provádět ve dne, ale většinou za měsíčných nocí, protože, jak vysvětloval, voda ozářená sluncem zleniví a unaví se, svine se a spí, zatímco v noci a obzvláště při měsíčním svitu je čerstvá a živá, takže dokáže nést bukové a jedlové špalky, které jsou těžší než ona."

Přirozené formy pohybu

Důležitým východiskem je tak zvaný "prostorový spirálovitý pohyb", tedy druh pohybu, který hraje v přírodě významnou roli např. při oběhu planet (viz obrázek). Viktor Schauberger právě tak pozoroval, že pstruzi v horských bystřinách využívají tohoto druhu pohybu, aby překonali vodopády:

"Bylo to v době tření za jedné jarní noci prozářené měsícem. Seděl jsem u vodopádu. V jasném měsíčním světle, dopadajícím pod správným úhlem, bylo v průzračné vodě vidět každý pohyb nespočetného množství ryb. Náhle se pstruzi rozprchli. Příčinou úprku byl zvláště silný pstruh, který připlul zdola, zamířil k vodopádu a začal kolem něj bez váhání kroužit. Vypadalo to, jako by kolébavě tančil výraznými spirálovitými pohyby ve vlnící se vodě jakýsi druh tance. Náhle zmizel pod stříbrolesklým vodním proudem, krátce se vzpřímil a já uviděl v proudu vody, který se směrem nahoru kuželovitě úžil, silný krouživý pohyb, jehož zdroj jsem nejprve nemohl postřehnout. V tomto krouživém pohybu se objevil zmizelý pstruh a vznesl se bez hnutí vzhůru. Když dosáhl hrany vodopádu, pstruh se převrátil a silným impulsem byl vynesen přes hranu vodopádu do rychle přitékající vody nad ním. Tam mocně mrskl ocasní ploutví a zmizel." Pstruh tedy vyhledal jádro vířícího vodního proudu a využil jeho pohybové energie pro svůj let vzhůru vodopádem.

Viktor Schauberger uvádí, že tohoto přírodního pohybu využívali i jeho předkové : "Někdy povodeň odkryje zvláštní způsob hrazení bystřin, které byly v těchto lesních oblastech využívány k plavení dřeva. Hrazení nutilo vodu téci střídavě doleva a doprava. Pojem "prostorový cykloidní pohyb" Schaubergerovi předkové samozřejmě neznali. Ale používali tento princip při stavbě tak zvaných smyků na dřevo tak dovedně, že kmeny získaly v pravidelně se měnících zákrutech rychlost a místy pluly na výsměch gravitaci i do kopce."

Vířivá spirálová forma se v přírodě nalézá velmi často a v rozličných variacích, například u šnečí ulity nebo u rohů antilopy kudu. Také střídáním oblastí nízkého a vysokého tlaku mohou v atmosféře vznikat velké vířivé struktury. V největším měřítku se tento princip projevuje u spirálních mlhovin a galaxií ve vesmíru. I náš sluneční systém krouží v takové galaxii zvané Mléčná dráha.

Spirálová struktura se nalézá i v mikrosvětě. Vídeňský profesor Felix Ehrenhaft (1879-1952) dokázal, že malé částice hmoty (například stříbrný, niklový nebo uhelný prach) mohou být svazkem světelných paprsků nebo magnetickým polem přivedeny k pohybu, který kupodivu neprobíhá přímočaře, nýbrž v šroubovitých drahách, přičemž vzniká dostředivá síla, která na částice působí 130krát silněji než zemská tíže.

Z těchto pokusů také vyplývá, že i pro elektromagnetické záření ve formě svazku světelných paprsků je charakteristický spirálový pohyb, do kterého mohou být vtaženy částice z blízkého okolí. Walter Schauberger, syn Viktora Schaubergera, komentoval tento pokus takto: "Každá částice nesoucí energii vytváří svým pohybem pole - energetický prostor, který je závislý na tomto pohybu. Čím je pole silnější, tím více působí na okolí, takže do něj mohou být vtaženy také částice s vyšší hmotností, než mají částice vytvářející toto pole. Částečky stříbra, niklu nebo uhlí musí působit ve srovnání s fotony jako obrovské kusy skály. Přesto jsou vtaženy do vířivého tance fotonů. Naučíme-li se média, která máme k dispozici, uvádět do stejného pohybu, jaký vykonávají elektrony a fotony, ... budeme moci "hory přenášet" i s relativně malým množstvím vstupní energie."

Schauberger vycházel z toho, že v případě technologie založené na přirozených principech naopak příroda energii ještě "zdarma přidá". Domníval se, že jen ve vzduchu a ve vodě je využitelná energie, která by navždy postačovala pro celé lidstvo. Člověk jen nesmí používat rozkladné přírodní procesy - jako je spalování, jaderné štěpení atd. - nýbrž budující, koncentrující síly, které byly pro výstavbu použity i v přírodě. K tomu bychom se museli nejprve zevrubně zabývat působením přírody, například "jednoduchou" otázkou "Jak roste stéblo trávy?"

Viktor Schauberger poukazoval na to, že existuje budující pohyb působící "v souladu s přírodou" a naproti tomu pohyb rozkladný. Dnešní technika většinou používá rozkladné formy pohybu a proto z dlouhodobého hlediska nedosahuje výstavby, ale úpadku a ohrožení základů života. "Rozkladný princip" odpovídá explozi, rozpínavosti a současnému zředění. Je to tedy směr pohybu od hmotného k méně hmotnému, princip rozkladu a uvolnění momentálního obsahu - princip smrti.

Proti němu stojí "budující princip" imploze, u kterého hraje zvláštní roli pohyb ve spirále. Schauberger říká: "Formou pohybu, která tvoří, rozvíjí, zušlechťuje a buduje, je spirálový pohyb z vnějšku dovnitř, tedy pohyb dostředivý. V přírodě jej nalezneme tam, kde pracují budující síly: ve spirálních mlhovinách ve vesmíru, v pohybu našeho planetárního systému, v přirozeném pohybu vody, krve a míz. Rozkladná, uvolňující forma pohybu je naproti tomu odstředivá. Nutí pohybující se části ze středu směrem k okraji. Jde o "přímý" pohyb. Prvek systému se uvolní, rozplyne a rozloží. Příroda používá tento pohyb k rozkladu opotřebovaných celků, aby pak z jednotlivých zlomků znovu složila pomocí dostředivého pohybu nové formy. Tento dostředivý, spirálový pohyb odpovídá chladnutí, smršťování a zhuštění. Odstředivý pohyb odpovídá ohřívání, teplu, rozpínání a explozi. V přírodě se obě formy pohybu neustále střídají, budující princip však musí převažovat, aby mohl probíhat vývoj."

Je znepokojující, že dnešní technika používá téměř ve všech oborech jen expanzívní druh pohybu. Podle Schaubergera spočívá v tomto pohybu mocná síla, která má ovšem destruktivní charakter a musí vést k všeobecnému úpadku, pokud tento základní nedostatek velmi rychle neodstraníme - ať už u průmyslových technických postupů, v moderním vodním stavitelství, zemědělství nebo lesnictví.

Voda znamená začátek

Voda je kolébkou veškerého života. Podle Viktora Schaubergera je také oním médiem, které nejprve přijme a pak zformuje předobrazy všech budoucích životních forem. O to závažnější je proto způsob našeho hospodaření s vodou. Voda je stále častěji nucena k nepřirozenému přímému pohybu jak v korytech řek a kanálů, tak i ve vodovodním potrubí. Voda má sklon téct spirálovitým pohybem. S touto formou pohybu přichází také přirozený rozvoj, což je vidět v okolí řek ponechaných v přírodním stavu. Dnešní regulační opatření a přímá vodovodní potrubí přirozenému pohybu vody neodpovídají.

Viktor Schauberger popisuje, jak se voda v okolí mýtin stává agresivní a škodí břehům, jak se následkem toho snižuje hladina spodní vody a vysychají výše položené prameny. Svedení toků do kamenných a betonových koryt pak nemůže odstranit vlastní příčinu problémů a vodě škodí ještě více. Základní Schaubergerovou tezí bylo, že člověk nikdy nesmí vodu regulovat pouze působením na břehy, ale voda si má tyto břehy sama vytvářet. Napsal: "Dopadneme jako Švýcaři, kteří na všech využitelných tocích postavili vodní elektrárny a navíc svedli velkou část potoků a řek do umělých koryt. Tím zničili veškerou sílu nejen v povrchové vodě, ale vlivem zpětných účinků i v podzemních vodách. V těchto nemocných tocích začíná odumírat zvířena i některé užitečné druhy bakterií, a to díky nedostatku budujících energií, které jsou pro život nezbytné. Malá změna v proudění vodního toku, způsobená nepřirozenou regulací břehů může vyvolat řetěz negativních reakcí. Jejich příčiny dosud nikdo neodhalil, a proto působí bez překážky dál."

Mezitím se zjistilo, že přirozeně tekoucí řeka nebo potok má mimo jiné daleko vyšší schopnost samočištění než uměle narovnaný kanál. Pouze přirozený způsob pohybu vody vytváří podle Viktora Schaubergera její příznivou strukturu, která prostřednictvím jemného energetického vyzařování podporuje a udržuje život . Pokud se voda zastaví nebo již neteče přirozeně, je tím pozměněna také její struktura. Voda s přirozenou strukturou má například menší sklon k ukládání vápna, k přemnožování bakterií a k hnilobě.

Na Vysoké škole technické ve Stuttgartu byly provedeny pokusy s různými materiály a typy potrubí. Zjišťovalo se, zda "spirálová trubice" dodaná Schaubergerem propustí za stejných podmínek více vody než například rovná skleněná trubice. Jinak vyjádřeno, zda je průtokový odpor při spirálovitém proudění kapaliny nižší než při proudění přímém, nebo dokonce při určitých rychlostech vody klesne na nulu, jak Schauberger uvádí. Jeho tvrzení byla při pokusech plně potvrzena.

Vodní a lesní hospodářství

Zvláštní význam přikládá Schauberger polovičnímu a úplnému koloběhu vody. Když prší a déšť je teplejší než půda, voda podle Schaubergera vstupuje do "úplného koloběhu". Proniká hluboko do půdních vrstev, zahřívá je a rozpouští soli, potřebné pro výživu rostlin, a ty pak transportuje vzhůru. V chladnější oblasti kořenů pak voda tyto soli uloží a vyvěrá na povrch jako "zralá spodní voda". Tento úplný koloběh probíhá pouze za přirozených podmínek.

Naopak "poloviční koloběh" se tvoří tam, kde je půda teplejší než dopadající déšť, například na sluncem vyhřáté pasece. Voda se vsákne nejprve do určité hloubky, dále se ohřívá, stává se specificky lehčí, opět stoupá vzhůru a odtéká po povrchu. Chybí tedy hlavní část podzemního oběhu a nedochází k vytváření spodní vody. Proto vede mýcení lesů a rozšiřování vykácených ploch ke všeobecnému poklesu hladiny spodních vod a vodních rezerv. Kromě toho Schauberger poukazuje na to, že stabilní uspořádání spodních vod představuje přirozenou protiváhu k plynům a teplým pramenům stoupajícím vzhůru z nitra země:

"V posledních letech se stále častěji vyskytují nepravidelnosti v rozložení vody - povodně, sucha, sesuvy půdy, dokonce i unikání jedovatých plynů ze země, a zvýšený výskyt nemocí v době, kdy v zimě vystupuje ze země teplá pára. Ve všech oblastech a v různých variacích rostou negativní výkyvy teplot. Jak se brzy ukáže, jsou to zákonité reakce na naše dnešní zcela nesprávné hospodaření s vodou, jehož hlavní příčinu je ovšem nutno hledat v pochybeném lesním hospodářství."

Z těchto důvodů se Schauberger zřetelně vyslovuje proti vzniku holosečných ploch (pasek). Navíc poukazuje na to, že mladé stromy rostou na volných plochách díky příliš silnému slunečnímu záření příliš rychle, což s sebou přináší mimo jiné i méně kvalitní dřevo. Schauberger považoval les za středisko síly specifického druhu, přičemž každý strom vyzařuje určitou energii. "Škody způsobené moderním lesním hospodářstvím jsou tak zlé proto, že tyto prvotní síly nedokáže produkovat žádná jiná forma vegetace tak kvalitně jako přirozeně rostlý les, obsahující velké množství druhů, jejichž energie se sčítá a působí do okolí mnoha čtverečních kilometrů."

Viktor Schauberger tvrdil, že i malé změny teploty mají rozhodující vliv na vodu a její vlastnosti. Normální teplota lidské krve se pohybuje někde pod úrovní 37° C a její odchylka je známkou nemoci. Také voda má svoji "zdravou" teplotu, odpovídající poměrům, v nichž se nachází. Zdravá bystřina nebo řeka bývá stíněna stromy, aby jako dárce života pro celý kraj nebyla vystavena přímému slunečnímu záření. Pokud se řeka příliš ohřeje, ztrácí energii a schopnost nést částice hornin, které se pak usazují na dně a zanášejí řečiště. Objeví se trhliny v březích a další známky rozkladu. Řeka je nemocná a agresivní, "má horečku".

Viktor Schauberger zanechal mnoho patentovaných návrhů, např. systém automatického nastavení správných teplotních poměrů vody podle teploty vzduchu, vodící tělesa, která spirálovitě roztáčejí říční proud a tím stabilizují osu proudění ve středu proudu. Takto regulovaná řeka neškodí břehům ani při záplavách. Výzkumná práce provedená ve Švédsku potvrdila, že díky Schaubergerově říční vestavbě je naplavený písek odnášen ze středu řečiště k jeho stranám, což brání vzniku usazenin ve středu koryta a jeho zanesení.

Zlatý pluh

Kvůli náhlému poklesu zemědělské produkce v Bulharsku byl Viktor Schauberger v 30. letech pozván do této země tehdejším bulharským králem Borisem. Schauberger přišel na to, že pokles úrody souvisel se zavedením moderních železných pluhů. Pozorování ukázala, že půda s obsahem železa je suchá a méně úrodná. Zato půda s obsahem mědi podle Schaubergerových pozorování lépe udržuje půdní vlhkost. Podobné úvahy vedly Schaubergera k tomu, aby se při obdělávání půdy používaly nástroje z mědi, popř. jejích slitin. Výnosy se zvýšily až o 50 %, přitom vzrostla i kvalita plodin - rostliny získaly sytější barvu. Díky vyšším výnosům dostaly jeho pluhy brzy od některých zemědělců v oblasti Rakouské solné komory jméno "zlatý pluh". Název se udržel dodnes. Pluhy se však postupně přestaly používat, protože podle pramenů, které jsem měl k dispozici, byl tehdejší výrobce donucen zastavit výrobu. "Zlatý pluh" by prý vedl k nežádoucí zemědělské nadprodukci...

Dnes už se ve spolupráci s rodinou Schaubergerových zahradní nástroje podle návrhů Viktora Schaubergera opět vyrábějí.

Za další vývojový stupeň "zlatého pluhu" můžeme považovat spirální pluh, u kterého je kromě materiálu optimalizován také jeho tvar a tím i forma pohybu orané půdy. Půda není rozhrnována tlakem jako u běžného pluhu (bořící princip), nýbrž spirálovitě "přehazována" na stranu, podobně jak to dělá krtek. Pluh je navržený pro povrchové obdělávání půdy, neboť Schauberger byl proti hluboké orbě, která narušuje prostředí a rozvrstvení půdních organismů.

Schauberger přikládal velkou váhu také elektrickému potenciálu země a tvrdil, že mezi geosférou (zemí) a atmosférou (vzduchem) leží "neobyčejně hustá a fialově zářící síť podobná kůži", která funguje jako izolace. "Propustí jen nejhodnotnější záření proudící dovnitř a ven." V tomto biologickém kondenzátoru mezi zemí se záporným nábojem a vzduchem s kladným nábojem se nacházejí rostliny. Jejich růst probíhá podle Schaubergera v závislosti na rovnováze a působení obou pólů. Přirozené zvýšení této energie vede k vyšší plodnosti. Schauberger odmítá zásahy, které snižují zemský potenciál nebo poškozují povrchovou vrstvu. Tedy i umělá hnojiva, která jsou podle něj výrobním procesem "zbavena náboje" a proto půdě energii odnímají, místo aby ji dodávala, jak to činí např. dobré organické hnojivo. Schauberger poukazuje na to, že úspěchy umělých zásahů nemohou být trvalé, půda se jimi postupně znehodnocuje a přestává být odolná proti škůdcům.

https://www.nwoo.org/2013/11/12/viktor-schauberger-voda-energie-les-puda-uroda-med-3-cast/

Viktor Schauberger napsal:

  • dobrá voda-dobrý život, špatná voda-špatný život, žádná voda-žádný život. Toto základní pravidlo, jakkoliv jednoduché a pravdivé, nepotřebuje žádný další komentář.
  • my, lidé, děláme to nejhloupější, co je vůbec myslitelné, tím, že se neustále snažíme o to, abychom regulací připravili vodní toky o jejich břehy, tedy abychom je mechanicky ovlivnili, místo toho, bychom pokládali vodu za bytost, jež má svou povahu. Jak nesmyslná je tato snaha, to již vyplývá z pouhé úvahy, že břeh je přece sekundární záležitost, primární je však bytost, která jej utváří, což je konkrétně voda.
  • každý pramen čisté vody, vyvěrajícího z obřího sarkofágu Země, může být pokládán za zázrak. Tento zázrak, jak je známo vyschne, když je jeho ústí vystaveno přímému slunci, i když se pak snižuje jeho specifická hmotnost vyvěrající vody a proto by měla naopak tryskat výše, kdyby se jednalo o tlak, potřebný pro její vznos, s jehož pomocí se tento fenomén vědecky vysvětluje.
  • křivka rakoviny stoupá úměrně s délkou nesprávně vedeného vodovodního potrubí s pitnou vodou, k nejnebezpečnějším strojům na výrobu smrtících zárodků patří Kaplanovy turbíny
  • mezi geosférou a atmosférou je neobyčejně jemná fialově se třpytící síť, podobná pokožce. Tato panenská blanka umožňuje difusi /nádech a výdech/ tak vysokého stupně, že půda zůstává vlhká a chladná i v těch nejsušších ročních obdobích.
  • les není žádný upír, který by vysával přírodní zásoby vody, protože pak by muselo být tím méně vody, čím více by existovalo lesů. Nic nevydává tolik vody všemi možnými směry a cestami jako les.
  • pozitivní teplotní spád je základním předpokladem pro nasákavost půdy a pro vytvoření spodní vody a tím souvisí s vytvořením úplného koloběhu. Negativní teplotní spád nedovolí vytvoření spodní vody. Pozitivní teplotní spád je, když je teplota padající vody na zem vyšší než teplota vrstvy horniny, která má vodu přijmout. Pak může voda díky teplotnímu vyrovnání po dopadu zvýšit svou specifickou hmotnost a bez problémů proniknout do zemského nitra.
  • průmysl umělých hnojiv, který světu přinesl chemik Justuj von Liebig, který nahradil zárodečné látky-života budiče-nosiče tuků, jež byly stráveny vysokopecním ohněm a jež se v něm nakrmily éterickými koncentracemi mastných látek, které donutí k růstu i kovy a minerály. Tento proces přežilo jen to, co je nehořlavé a nespalitelné, to se pak semlelo a rozsypalo právě na "nemastné" půdy. Je pochopitelné, že takto vybité a najemno pomleté zbytky spálených látek seberou spodní vodě ještě i ty poslední zbytky konstruktivních sil.

Návrat k měděnému - bronzovému zemědělskému nářadí

..... při rychlém průchodu železného pluhu zemí jsou protínány siločáry magnetického pole Země a vznikají elektrické proudy stejným způsobem jako v kotvě elektrického generátoru při jeho rotaci v magnetickém poli. Tím podle něj dochází v půdě k elektrolýze, která vodu rozkládá na kyslík a vodík. Tím se ničí i mikrobiální život v půdě, na čemž se podílí i vysoká teplota vznikající třením železa v zemi.

Ve třicátých letech 20.století pozval Schaubergera bulharský král Boris, aby našel důvod náhlého poklesu zemědělské produkce. Na cestě Bulharskem Schauberger zjistil, že úroda v oblastech obývaných Turky je vyšší než v ostatních částech země. Ukázalo se, že se zde dosud používají staré dřevěné pluhy, zatímco zbytek území, byl zaplaven moderními železnými pluhy, které se dovážely z Německa. Zavedeny byly i parní pluhy. Schauberger z toho vyvodil, že pokles úrody musí být způsoben použitím železa. Později vytvořil úplnou teorii o škodlivosti železného nářadí v zemědělství. Jeho pokus s vodním paprskem mu k tomu poskytl nová hlediska.

Při těchto pokusech se ukázalo, že po přimíchání byť i nepatrného množství rzi zmizely jakékoli napěťové jevy. Voda zůstala prázdná a vybitá. Schauberger tedy vyvodil analogii k používání železných pluhů a jejich vybíjejícímu účinku asi takto: když se železný pluh pohybuje půdou, půda se trhá. Skýva se současně potahuje rychle rezavějící jemnou pokožkou ze železných částeček. Již předtím pozoroval, že půda obsahující železo byla suchá a ještě dřívější pozorování mu ukázalo, že ocelové turbíny zbavují vodu náboje. Když přišel parní pluh a později traktor, situace se zhoršila i tím, že se zvýšila rychlost, jíž byl pluh tažen půdou. Walter Schauberger (syn Viktora Schaubergera) se domnívá, že příčina vysychání takto oraných polí je čistě fyzikální povahy: při rychlém průchodu železného pluhu zemí jsou protínány siločáry magnetického pole Země a vznikají elektrické proudy stejným způsobem jako v kotvě elektrického generátoru při jeho rotaci v magnetickém poli. Tím podle něj dochází v půdě k elektrolýze, která vodu rozkládá na kyslík a vodík. Tím se ničí i mikrobiální život v půdě, na čemž se podílí i vysoká teplota vznikající třením železa v zemi. (nehledě na to že váha zemědělských strojů, půdu stlačuje - udusává, tím ji uzavírá jak z hora - pro déšť, tak z dola pro mikroorganismy.)

Dalším závěrem, který Schauberger z těchto pozorování vyvodil, bylo doporučení používat pro výrobu zemědělského nářadí materiál neobsahující železo. K tomu účelu navrhoval měď. Zjistil, že půda obsahující měď dobře drží půdní vlhkost a začal experimentovat s pluhy a dalším nářadím z mědi. Na začátku obložil radlici, obvyklého pluhu měděnými plechy a pod odbornou kontrolou ji vyzkoušel. Půda byla obvyklým způsobem rozdělena na parcely, z nichž některé byly obdělány běžným železným nářadím, jiné měděným. Pokus dopadl velmi příznivě pro měděné nářadí, neboť bylo zaznamenáno jasné zvýšení produkce o 17 až 35%. Na velkostatku Farmleiten-Heuberg u Salcburku se dosáhlo zvýšení výnosu o 50%. Na jednom horském statku u Kitzbuhelu, v nadmořské výšce 1000 metrů, přinesl pokus zvýšení úrody brambor s faktorem 12,5x více, než bylo vysázeno. Docházelo vesměs k nárůstu kvantity, ale především kvality. Zlepšila se pekařská jakost obilí, brambory nenapadala mandelinka, snížila se potřeba dusíku atd.

V letech 1951-1952 provedl Zemědělsko-technický výzkumný ústav v Linci kotrolní pokus s měděným pluhem. Zkouška se týkala pšenice, ovsa, zelí a cibule. Určité parcely byly zpracovány jen železným nářadím, jiné železným nářadím za přidání síranu měďnatého a třetí skupina parcel byla obdělána měděným nářadím. V některých pokusech byl síran měďnatý nahrazen čistou měděnou moučkou. I při těchto pokusech bylo zaznamenáno zřetelné zvýšení výnosů.

Zpráva o těchto úspěších se šířila jako požár a sedláci z okolí Salcburku, kde se pokusy většinou konaly, nazývaly měděný pluh "zlatým pluhem". Začalo se s jeho výrobou. Brzy se však ukázaly síly, které chtěly této konkurenci učinit přítrž.

V roce 1948 podepsal Viktor Schauberger s jistou salcburskou firmou smlouvy na výrobu velkého počtu pluhů. Jednoho dne ho vyhledal poslanec zemského sněmu. Objevil se v elegantním automobilu a proběhl následující rozhovor:
Poslanec: "obchází zvěst, že salcburská městská správa provedla úspěšné pokusy s vašimi pluhy, to by bylo velmi zajímavé. Na něco se vás ale musím zeptat: Jak velký bude můj podíl, když vás podpořím?"

Schauberger: "Nerozumím, co tím myslíte. Jste přece poslancem zemského sněmu a nemáte s tím nic společného. Své odvody za pokus jsem zaplatil a všechno je v pořádku."

Poslanec: "Musím se vyjádřit jasněji. Je tomu totiž tak, že mám dohodu se závody na výrobu dusíku a když zemědělce přesvědčím, aby používali víc dusíku, dostanu provizi za každý pytel, který se tu prodá. Když teď zemědělci přesedlají na měděný pluh, spotřeba dusíku výrazně poklesne a tak bych měl místo toho dostávat provizi z vašich pluhů, abych na tom nebyl škodný. Můžeme se jako staří přátelé dohodnout a udělat dobrý obchod, který nám oběma přinese prospěch."

Schauberger: "Chci vám říct jenom jedno: Jste pěkná svině. Mělo mi to být jasné hned, když jste jako člověk sloužící lidu přijel v takovém luxusním autě."

Po tomto intermezzu firma, která měla pluhy vyrábět, nečekaně zrušila smlouvu. Zástupci národohospodářství začali stejně jako sedláci varovat před použitím měděného pluhu. Ten by prý způsobil nadprodukci, která by měla za následek nižší ceny zemědělských produktů. Tím se zcela zastavila jak výroba, tak i použití těchto pluhů. V roce 1950 však Schauberger spolu s ing. Rosenbergerem dostal patent na metodu, která spočívala v obložení aktivních částí zemědělského nářadí mědí (rak.pat. č. 166 644).

Zlatý pluh

Kvůli náhlému poklesu zemědělské produkce v Bulharsku byl Viktor Schauberger v 30. letech pozván do této země tehdejším bulharským králem Borisem. Schauberger přišel na to, že pokles úrody souvisel se zavedením moderních železných pluhů. Pozorování ukázala, že půda s obsahem železa je suchá a méně úrodná. Zato půda s obsahem mědi podle Schaubergerových pozorování lépe udržuje půdní vlhkost. Podobné úvahy vedly Schaubergera k tomu, aby se při obdělávání půdy používaly nástroje z mědi, popř. jejích slitin. Výnosy se zvýšily až o 50 %, přitom vzrostla i kvalita plodin - rostliny získaly sytější barvu. Díky vyšším výnosům dostaly jeho pluhy brzy od některých zemědělců v oblasti Rakouské solné komory jméno "zlatý pluh". Název se udržel dodnes. Pluhy se však postupně přestaly používat, protože podle pramenů, které jsem měl k dispozici, byl tehdejší výrobce donucen zastavit výrobu. "Zlatý pluh" by prý vedl k nežádoucí zemědělské nadprodukci...

Dnes už se ve spolupráci s rodinou Schaubergerových zahradní nástroje podle návrhů Viktora Schaubergera opět vyrábějí.

Za další vývojový stupeň "zlatého pluhu" můžeme považovat spirální pluh, u kterého je kromě materiálu optimalizován také jeho tvar a tím i forma pohybu orané půdy. Půda není rozhrnována tlakem jako u běžného pluhu (bořící princip), nýbrž spirálovitě "přehazována" na stranu, podobně jak to dělá krtek. Pluh je navržený pro povrchové obdělávání půdy, neboť Schauberger byl proti hluboké orbě, která narušuje prostředí a rozvrstvení půdních organismů.

Schauberger přikládal velkou váhu také elektrickému potenciálu země a tvrdil, že mezi geosférou (zemí) a atmosférou (vzduchem) leží "neobyčejně hustá a fialově zářící síť podobná kůži", která funguje jako izolace. "Propustí jen nejhodnotnější záření proudící dovnitř a ven." V tomto biologickém kondenzátoru mezi zemí se záporným nábojem a vzduchem s kladným nábojem se nacházejí rostliny. Jejich růst probíhá podle Schaubergera v závislosti na rovnováze a působení obou pólů. Přirozené zvýšení této energie vede k vyšší plodnosti. Schauberger odmítá zásahy, které snižují zemský potenciál nebo poškozují povrchovou vrstvu. Tedy i umělá hnojiva, která jsou podle něj výrobním procesem "zbavena náboje" a proto půdě energii odnímají, místo aby ji dodávala, jak to činí např. dobré organické hnojivo. Schauberger poukazuje na to, že úspěchy umělých zásahů nemohou být trvalé, půda se jimi postupně znehodnocuje a přestává být odolná proti škůdcům.

https://www.nwoo.org/2013/12/07/navrat-k-medenenu-bronzovemu-zemedelskemu-naradi/

HOMA zemědělství

https://www.nwoo.org/2015/05/07/homa-zemedelstvi/

zobrazit více..
Loading...